Slovo pouť pochází ze staroslověnského pút, jehož kořeny lze vysledovat až ke staroindickému panthás (cesta). Každá pouť je tedy především cestou, v symbolickém smyslu je pak zároveň iniciačním aktem a úkonem odevzdání. Motiv poutě se vyskytuje v mnoha náboženských vírách, které přiznávají zvláštní moc či sílu určitým místům. Židé putovali do Síló a později do Jeruzaléma, kde byla Hospodinova svatyně a archa úmluvy. Pro buddhismus jsou významná místa spojená s životem Gautamy Buddhy, v islámu je takto důležité město Mekka, kde se narodil prorok Muhammad, křesťanství pak uctívá zejména místa spjatá s životem Ježíše Krista a svatých.
Vzorem křesťanských poutí se stalo pravidelné putování Izraelců do jeruzalémského chrámu. Již od 2. století křesťané uctívali hroby mučedníků, k nimž přicházeli a společně se modlili. Od 4. století se pak poutníci vydávali do Svaté země na místa spojená s životem Ježíše Krista. Rozmach putování přineslo přijetí křesťanství jakožto povolené náboženské víry. Vedle pouti do Svaté země patřily v té době mezi nejoblíbenější pouť do Říma, místa umučení apoštolů Petra, Pavla a mnoha dalších křesťanských mučedníků, a pak také právě pouť do Santiaga de Compostela, místa hrobu apoštola Jakuba Většího (camino de Santiago).
(c)