Pouť kolem hory Kailas a jezera Manasarovar

 

Tuto posvátnou horu, podle buddhistické tradice obývá tantrické božstvo Demčhog neboli Čhakrasamvara, ztělesnění hněvivého aspektu Buddhy, jenž tančí se svojí partnerkou Dordže Phagmo, ověšen náhrdelníky z lebek. Na vrcholu hory je neviditelná pagoda, jež je středem kruhu mandaly. Do každé světové strany v okruhu hory se rozkládají údolí, sídla dhjanibuddhů. V každém směru také pramení jedna ze čtyř velkých asijských řek. Na východě Cangpo (Brahmaputra), na severu Sindh (Indus), na západě Satladž a na jihu Karnali. Podle starých písem tyto řeky pramení v jezeře Manasarovar v blízkosti Kailasu. Nejdříve ho údajně sedmkrát obtékají, stejně jako ho obcházejí poutníci, a pak odtékají do různých světových stran.

 Pouť okolo hory začíná ve směru dhjanibuddhy Amitábhy, v kaňonu s rudými stěnami, jenž připomíná bizarní architekturu gigantického chrámu. Ve výši nad nimi se náhle tyčí oslnivě bílá stěna Kailasu. Když poutník dosáhne severní stěny hory, změní se barva skal i geologické složení předhůří. Vstoupí zde do širokého údolí, kde se ocitne přímo tváří v tvář mohutné pyramidě hory. Zde by podle textů měli poutníci vykonat rituály k poctě božstva hory. Po obou stranách Kailasu, při tomto pohledu, se tyčí menší štíty jež jsou trůny bodhisattvů, Vadžrapaniho, Mandžušriho, a vedle štíty Avalokitešvary a Dolmy (Táry). 3Zde, aby poutník mohl vejít dále na východ do údolí Akhšobhji a zrodil se tak k novému životu, musí projít branou smrti. Když stoupá poutník vzhůru k Dolmině průsmiku (5660 m), dojde k místu, kde spatří zrcadlo smrti a v něm odraz svých minulých činů. Tady ulehne na zem mezi dvěma skalními bloky a zaujme polohu umírajícího. Zde zanechají poutníci symbolický kousek ze sebe samých, ve formě kousku látky nebo pramenu vlasů či jiné osobní věci. Poté pokračuje zasněženým průsmykem Dolmo La, k pramenu nového zrození. Když poutník obešel horu dvanáctkrát, může při třináctém okruhu v tomto místě pokrčovat po stezce jež vede k samotné stěně hory. Po překonání průsmyku se poutníkovy otevírá pohled na smaragdové „jezero velkého milosrdenství". 4Při sestupu do východního údolí dhjanibuddhy Akšobhji je mu prodělaná zkouška připomenuta osamocenou skalou ve formě sekery. V tomto východním údolí se nalézá jeskyně Dzuthul Phug, kde svedl Milarepa souboj s bönistickým kouzelníkem. Na stropě malé jeskyně jsou otisky jeho rukou. Ve svahu nad klášterem jsou malé jeskyně kam chodí meditovat tibetští jogíni. Skály v tomto údolí jsou zbarveny tmavomodře, zeleně, někde plápolají červeně a vedle jsou zase oranžové a citrónově žluté. Poté se poutník opět vrátí do širé pláně, kde v osadě Tharčchen (Darčhen) započal svoji pouť.

Poutní okruh je dlouhý 53km. Někteří poutníci, jenž horu obcházejí několikrát, vstávají brzo ráno a projdou celou cestu za jeden den. Aby se ale poutníci mohli zastavit na posvátných místech a vykonat své obřady, vyhrazují si většinou na okruh tři dny. V místech, kde začíná pouť, se za květnového úplňku slaví slavnost Saga Dawa, při které se vztyčuje vysoký sloup ověšený modlitebními praporky. Je to den, kdy Buddha dosáhl osvícení. Poblíž místa, kde se sloup vztyčuje, je slavné pohřebiště a jeskyně, kde meditovalo řada významných mistrů včetně Padmasambhavy.

Hora Kailas je v myslích tibetských poutníků neodmyslitelně spojena s posvátným jezerem Manasarovar, jež leží v jeho bezprostřední blízkosti. Podle buddhistických bájí je to nejposvátnější jezero na světě. Je převážně napájeno vodou z tajícího sněhu z hory Kailas a tak je jeho voda sladkou rosou jež věnoval cítícím bytostem samotný Buddha. Koupel v této vodě přináší očistu duše i těla. Koupel se tak rovná duchovnímu křtu, zbavujícímu od nejhorších emocí a sklonů. Poutníci často tuto vodu odnášejí sebou pro své blízké. V období, kdy je více vláhy, tato voda přetéká kanálem do sousedního jezera Rakatsal. Vysychání a zavodňováví tohoto kanálu slouží tibeťanům pro předpovídání budoucnosti jejich země.

Buddhisté také spatřují v tomto jezeru, bájné jezero Anavatapta, s nímž je spojeno řada bájí a mýtů. Podle jedné pověsti byla Buddhova matka Mája v noci přenesena k tomuto jezeru, kde vykonala očistnou koupel, aby se tak zbavila všech nečistot a nedokonalostí, aby budoucí Buddha mohl vstoupit do jejího těla. Ten k ní pak přistoupil v podobě bílého slona, jenž přiletěl na mraku od hory Kailas, a vešel do jejího těla. Podle jiné báje uprostřed jezera roste strom plodící zázračné plody, jež povětšinou zůstávají lidským zrakům skryty. Plodům tohoto stromu vděčí voda Manasarovaru za to, že je životodárným elixírem.

Buddhisté také spatřují v tomto jezeru, bájné jezero Anavatapta, s nímž je spojeno řada bájí a mýtů. Podle jedné pověsti byla Buddhova matka Mája v noci přenesena k tomuto jezeru, kde vykonala očistnou koupel, aby se tak zbavila všech nečistot a nedokonalostí, aby budoucí Buddha mohl vstoupit do jejího těla. Ten k ní pak přistoupil v podobě bílého slona, jenž přiletěl na mraku od hory Kailas, a vešel do jejího těla. Podle jiné báje uprostřed jezera roste strom plodící zázračné plody, jež povětšinou zůstávají lidským zrakům skryty. Plodům tohoto stromu vděčí voda Manasarovaru za to, že je životodárným elixírem.

Jezero leží ve výšce 4558 m nad mořem a patří k nejvýše položeným jezerům světa. Tibeťané ho nazývají Mapham Ccho (Neporažené jezero) nebo Ccho Rinčhen (Vzácné jezero). Pouť okolo jezera měří asi devadesát kilometrů, a dá se ujít za tři až čtyři dny. Někdy ale trvá déle, neboť je nutno přebrodit četná bažinatá místa, rybníčky a říčky ústící do jezera. Někteří poutníci jej tedy obcházejí až v zimě, kdy je vše zamrzlé. V okolí stálo osm klášterů. Nejvýznamnější z nich je Čhiu Gompa, poblíž kanálu spojujícím obě jezera. Padmasambhava 8zde strávil posledních sedm dní na této zemi a je zde místo, kde meditoval. V okolí jezera rostou důležité léčivé byliny a vyvěrají zde horké prameny.

Jezero Rakatsal je považováno za temný protějšek Manasarovaru. Jeho voda je údajně jedovatá a má temně modrou barvu. Nevede okolo něj žádná poutní stezka.

3Celá tato oblast okolí hory Kailas, není posvátná jen pro buddhisty, ale také pro hinduisty, džinisty a vyznavače starobylého tibetského náboženství Bön. Ten byl hlavní vírou v pradávném království Žang Žung, jehož hlavní centrum bylo právě zde. V nevelké vzdálenosti od Kailasu se nacházejí zříceniny hlavního města tohoto království, Khyung Lungu, a poustevnický klášter Gurugam, navštěvovaný vyznavači tohoto náboženství.10

Oblast Kailasu je v současnosti dostupná dvěma cestami. První vede Tibetem kolem řeky Tsangpo (Brahmaputra), a druhá z Nepálu z města Simikot pěšky na hranice s Tibetem do Purangu a pak dále kolem jezera Manasarovar. Doba vhodná k pouti je od konce dubna až do října.

Jiří Bím (C) 2008

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

15 

 

 

 

 

 

Tato stránka používá cookies. Vice info

Přihlášení