Jakubské kostely a významná duchovní místa na cestě z Prahy do Norimberku

První značenou svatojakubskou cestou v Čechách se stala v prvních letech našeho století cesta vedoucí z Prahy na Norimberk a jediným důvodem, proč byla tehdy upřednostněna před cestou na Regensburg, je vznik její německé části na konci devadesátých let, zatímco německá část cesty na Regensburg vznikla až v roce 2005. Z dřívějších letopisů je známa informace, že jedna cesta z Čech k hrobu sv. Jakuba mohla vést z Chotěšova jižně od Plzně a pak dále směrem přes Staňkov s kostelem sv. Jakuba (dokonce s poutníkem v erbu obce). Přesto nemáme žádné opakující se zdroje, které by nás přesvědčovaly o tom, že v Čechách někdy v dávné minulosti vznikly cesty využívané poutníky do Santiaga. A tak velmi inspirativní historickou cestou až k Jakubovi v Santiagu je cesta družiny Lva z Rožmitálu právě přes Norimberk, uskutečněná v letech 1465 až 1467, i když vedená s tolika odbočkami např. do Cách nebo do Anglie, že ji nemůžeme brát jako vytyčení jakubské cesty. Mezi Prahou a Norimberkem se nachází tolik jakubských kostelů a významných kulturních míst, že přes nedostatek známých historických zpráv se přímo vtírá představa, že víc jak 10 jakubských kostelů mezi těmito městy není náhodou. Ale nechme pouhých dohadů a pojďme se po této cestě virtuálně projít.

Podél Vltavy přichází poutníci od centra Prahy do Zbraslavi, dnešní okrajové čtvrti Prahy, která kdysi ve středověku byla celých 20 km od naší matky měst. K jejímu pozdvižení z původního loveckého dvora založeného Přemyslem Otakarem II. na významný klášter přispěl Václav II., který přizval cisterciáky roku 1291 k založení kláštera. V té době již na Zbraslavi stála kaple sv. Jakuba. Klášter utrpěl husitskými válkami a švédskými nájezdy za třicetileté války, ovšem netradičně již krátce po válkách byl roku 1654 nově vystavěn kostel sv. Jakuba na místě předchozího gotického kostela. V jeho blízkosti byl postaven zámek s tradiční velkolepostí barokního stylu, ve kterém dobře vynikne trvalá expozice asijského umění.

Skrz lesy a pole nad berounským údolím cesta přivádí poutníky ke Karlštejnu s jeho kaplí sv. Kříže, která se dochovala beze změn od r. 1365 se 129 deskovými obrazy na stěnách! Zatímco na Karlštejn přichází hlavně turisté za obdivováním hradu, tak opodál, 8 km přes hluboké rokle, se nachází kostelík sv. Jana pod Skalou, kde je navíc ve skále vykutaná svatyně Ivanova s tradicí celého tisíciletí.

Od Zbraslavi dalším kostelem sv. Jakuba je ten berounský. Není to sice významem ani architekturou místo, které bychom zvlášť obdivovali, ovšem u tohoto kostela ze 13. století s přistavěnou barokní zvonicí jsou obzvláštní parádou, rozdávající radost do širokého okolí, obnovené svatojakubské zvony, vyrobené zbraslavskou zvonařskou dílnou za přispění stovek berounských občanů. Z Berouna pak vede cesta křivoklátskými lesy, kde za zmínku určitě stojí Hamousův statek ve Zbečně, postavený kolem roku 1700, který je v tomto stavu dochovaný a dodnes funguje o víkendech jako skanzen lidové architektury.

Až za Zbečnem se cesta stáčí od Berounky severozápadně k bývalému okresnímu městečku Kralovice, které kdysi hodně utrpělo třicetiletou válkou. Nad nenápadným městečkem se vyjímá tradiční mariánské poutní místo, mající původ ve 12.století. Tehdy však ještě nebylo poutním místem, to až v době před třicetiletou válkou se začaly k tomuto místu konat poutě k uctívaní sochy Panny Marie od anděla pozdravené. Po zpustošení kostela za třicetileté války se dlouho neděly žádné opravy, až místní vrchnost využila selského povstání k nařízení roboty a vysázení lipové aleje k poutnímu místu. Z aleje dodnes zbyla jediná lípa. Až na začátku 18. století se plaský opat Tyttl rozhodl spolupracovat se slavným církevním architektem Santini-Aichlem a již r. 1711 byl položen základní kámen. Ovšem daleko před průmyslovou revolucí se ledy hýbaly pomalu. Ale o to jistěji. V roce 1720 se konečně začalo stavět a roku 1751 bylo hotovo. Dalších 11 let trvalo než byl kostel vysvěcen. Nová republika přinesla novou energii a i když se roku 1920 zřítila kupole, hned byl zřízen spolek na záchranu Mariánské Týnice a stavba se alespoň zajistila proti dalšímu chátrání. Divoké 20. století nepřálo dlouhodobým snahám, přesto se konečně roku 2005 podařilo kupoli opět vztyčit. Jeden regionální příběh a v něm znamenitě schovány střípky českých novodobých dějin v kostce, tady opravdu s pozitivním koncem.

Ve stejné oblasti severního Plzeňska, jen o 15 km jižněji, přicházejí poutníci do Plas, kterým vévodí starobylý cisterciácký klášter s kromobyčejnými technologickými stavebními prvky. Ale popořadě k významu cisterciáků v Čechách. Byli pozváni roku 1144 do Plas, kam je pozval sám kníže Vladislav II. V té době šlo ze strany panovníků o silnou podporu vnitřní kolonizace naší země. Traduje se, že na místě kláštera se nacházela bažina, a právě proto museli mniši jako základy použít dubové piloty, které dosud mají pod klášterem ve vodě zpevňovat stavbu. Největší rozvoj pak zaznamenal klášter za vlády krále Václava I., který jej sám několikrát navštívil. Největší majetek však klášter vlastnil mimo Plasy v podobě 50 vesnic, různých cel a výhod. Slibný rozvoj kláštera byl přerušen husitským hnutím a v roce 1421 byl dokonce husitským vojskem vypálen. Celé 15. a 16. století pak znamená dobu hlubokého úpadku. Až zkraje 18. století už zmíněný opat Tyttl pozvedl klášter Plasy k novému rozkvětu. Pozval nejlepší církevní architekty své doby, kdy Jan Mathey, Jan Santini-Aichl a Kilián Ignác Dientzenhoffer vystavěli konvent, prelaturu, sýpky a další. Na svou dobu jsou to ojedinělé stavby a k jejich zachování v původním stavu paradoxně přispělo zrušení kláštera roku 1785. Svými dubovými piloty, potokem pod samotným klášterem nebo vynikající akustikou interiérů jde o perlu českého církevního stavitelství, za kterým stojí nezměrná píle všech, kteří k tomu od 12. století přispěli. Právě zde se můžeme nejlépe přesvědčit, že pozitivní pohnutky stály za hnutí řádu cisterciáků.

Opojeni nečekaným uměním našich předků nesou se poutníci Plzeňskem k dalšímu výjimečnému místu, do Ledců k baroknímu kostelu sv. Jakuba. Výjimečnému hlavně svou současností, kdy zde působí nezisková organizace Ledovec, která nabízí lidem s duševním onemocněním a mentálním handicapem podporu při udržování a zlepšování kvality jejich života.

Tato poutní cesta sice vynechává Plzeň jako původní významnou zastávku na cestě do Norimberku, ale díky tomu mohou poutníci v klidu přijít přes hornické Stříbro s krásným renesančním mostem k druhé perle klášterního stavitelství v celých Čechách – ke Kladrubům. Architektura zdejšího kláštera nejlépe vystihuje typicky českou barokní gotiku, kterou J. Santini na zdejším chrámu sv. Panny Marie dovedl až neuvěřitelné monstróznosti, připomínající největší francouzské katedrály, anebo kutnohorskou sv. Barboru. Jen nás tato mohutná stavba obklopená vysokými hospodářskými budovami ujišťuje, jak byli benediktini bohatý řád, původně sem povolaný samotným knížetem Vladislavem I. v roce 1115, aby zde rozvíjeli moc státu a církve při zemské stezce do Svaté říše římské. Zároveň jej současně vybavil hojným majetkem zejména v trojúhelníku mezi Mží, Úhlavkou a hraničním hvozdem. Původně benediktini nechali vystavět románský kostel, který, záhy gotizovaný, byl vysvěcen roku 1233 za přítomnosti krále Václava I. Někdy kolem roku 1233, za opata Reinera, vznikla v předklášteří, asi při nynějším hřbitově, ves Kladruby (staré Kladruby). Za doby své největší slávy ve 14. století kladrubský opat disponoval úctyhodným počtem 128 vesnic pod správou tří proboštství v Kladrubech, Touškově a Přešticích, a přitom klášter nejednou hostil i císaře Karla IV.

Třicetiletá válka znamenala několikeré dobývání a olupování kláštera i městečka oběma válčícími stranami. Klášter však dokázal využít poválečné konjunktury katolické církve k poměrně brzkému zacelení největších ztrát (v polovině 17. století měl 2 městečka a 28 celých vsí) a mohl již roku 1653 provést rozsáhlejší opravy chrámu Panny Marie. Začátkem 18. století však došlo k velkorysému návrhu nového chrámu, realizovanému roku 1712. Kladrubský chrám Panny Marie, jeden z největších v Čechách vůbec, byl dostavěn po 14 letech a vysvěcen roku 1726 a výstavba klášterního areálu pokračovala ihned dále budováním nového konventu a nové prelatury. Jeho projektantem byl zřejmě Kilián Ignác Dienzenhofer a když, do roku 1739, byla dokončena dvě křídla budov, do konventu byli uvedeni mniši. Celek byl dokončen do roku 1770. V Kladrubech dosáhl své české kulminace architektonický styl zvaný barokní gotika a reprezentovaný především Santinim.

Nepříliš proklestěným údolím říčky Úhlavky nás svatojakubská cesta vede romanticky přes tucet vesniček a osad bez kostelů a otevřených obchodů až do Hostouně, poslední obce s kostelem sv. Jakuba. I když má dnes jen 700 obyvatel, už v Rudolfově době byla povýšena na město. Zdejší kostel s vysokou hranolovou věží byl postaven pravděpodobně roku 1360. V roce 2004 se kostel sv. Jakuba stal prvním kostelem na území České republiky, který se nachází na tzv. svatojakubské cestě, jež končí až ve známém španělském poutním místě Santiago de Compostela. Naproti severní stěně lodi je ve zdi fary zasazen starý náhrobník s českým nápisem, který byl objeven v 70. letech 20. století při stavebních úpravách v interiéru kostela. Heraldický náhrobník upomíná na Jindřicha a Kateřinu Buděšické z Buděšína. Tato vesnice jakoby uzavírá oblast ještě se vzpamatovávající z odchodu sudetských Němců. Před hranicí nás ještě vítá z pozoruhodných míst Bělá nad Radbuzou, městečko malebně opravené, s nenápadným barokním mostem, jakoby pěší brána do Čech. Za zmínku stojí, jak v této oblasti je vidět, kde obce umí dobře pracovat s dotacemi a různými příspěvky a kde je samospráva naopak málo aktivní. Konkrétně obce od Bělé směrem k Boru jsou výstavně udržované s opravenými kostelíky, zatímco nazpátek mezi Hostouní a Kladruby jsme mohli obdivovat na domech spíš pozůstatky oprýskaných maleb a vzorů, zdobených ještě sudetskými Němci.

Cesta z Prahy až k hranici u osady Železná ukazuje na řadu neopakovatelných církevních památek, které mají spíše regionální význam, ovšem z každé nich je znát, z jak silné touhy a vůle jejich stavby vyrůstaly. A v neposlední řadě přináší tato cesta i bezprostřední poznání toho, jak v dřívějších dobách Češi spolu se sudetskými Němci pečovali o západočeskou krajinu, kdy mnohde zůstaly rány času v podobě omšelých stavení a cest ještě nezacelené.

Tomáš Jindřich

Tato stránka používá cookies. Vice info

Přihlášení