Putování, poutnictví a poutníci

Poutník je symbolem člověka, „který putuje po této zemi, přechodném bydlišti všeho lidstva, k věčnému cíli, k novému domovu a pravému životu" nejen v literatuře a umění katolického světa, ale i u nekřesťanských vyznání. V náboženském smyslu se církev snažila lidem alegoricky vštípit, že (v pozemském životě) jsou na cestě k Pánu a pod jeho vedením. Stručně řečeno, pouť a útrapy, ale i potěšení spojené s cestou a dosažením vzdáleného cíle jsou předobrazem cesty ke spáse. Poutník, „homo viator", vyjadřuje svou cestou pokoru, naději a víru. Stačí připomenout, že sám Kristus se definuje jako „cesta, pravda a život". Tedy nejprve jako cesta, pak jako pravda a nakonec jako život. Nastoluje se tedy nejen otázka kam, ale i odkud, kudy, jak a proč putoval středověký poutník za svým vzorem, sv. Jakubem.

Už slavný básník Dante, jenž pouť do Compostely podnikl, tvrdil ve „Vita Nuova", že poutník je jen ten, kdo navštívil Santiago. Přitom rozlišuje dva druhy poutníků – nejprve v užším slova smyslu ty, kdo se ubírali do nějakého svatého místa, a potom ty, kdož prodlévali mimo svou vlast, podle místa návštěvy i tři. Jinak ovšem za skutečné cestovatele se obvykle považují ti, kdož se vydali na delší, alespoň několikadenní cesty. U lidí, kteří z náboženských motivů opouštějí svůj domov a putují, nutno rozlišovat mezi stálým putováním a jednou nebo víckrát konanou cestou do poutního místa. Příkladem stálého putování jsou apoštol Pavel a Maní, kteří oba podnikali daleké cesty, aby šířili svou víru. Pro mnichy raného buddhismu a křesťanství byl poutnický život součástí askeze. Naproti tomu se poutní cesta do svatého místa nebo kultovního centra koná jen při určitých příležitostech a slavnostech. Tak např. je pro každého muslima předepsána pouť do Mekky (hadždž). Svatojakubská pouť patří k těm jednorázovým.

V obecné rovině je pouť věřících považována za součást iniciačního rituálu výprav „za oponu", „ze světa iluze a zdání do světa skutečnosti a věčnosti, od vlády smrti k životu, od člověka k božství". Však už rodiče Kristovi putovali každý rok o Velikonocích do Jeruzaléma, jak informuje evangelium sv. Lukáše (2,41–45). A ze Starého zákona by bylo možno připomenout řadu postav včetně Izraleců na poušti. Na druhé straně, např. sv. Jeroným byl už koncem 4. století proti poutím – vždyť Boha lze přece vzývat na kterémkoliv místě.

Z hlediska osobního pro každého poutníka pouť znamenala nejprve pokání, očistu a obnovu duchovního života, a tudíž i smíření, naději a nakonec i svátek. U ostatků apoštola se totiž očekávalo – podobně jako u všech hrobů světců – uzdravení z různých chorob, zejména revmatismu, jehož léčení se přičítalo právě jemu, resp. splnění různých jiných zbožných přání. Při odchodu si poutníci s sebou vždy odnášeli suvenýr – vzpomínku či vizitku ze svatojakubské poutní cesty – mušli hřebenatky jakubovské, které se dříve poutníkům udělovaly zdarma, pak prodávaly (směly se prodávat pouze zde, pod hrozbou těžkých trestů).

Putování mělo největší význam právě v době románské. Poutníci byli hnáni mj. i kultem relikvií. Ustavovali se jako zvláštní kategorie věrných křesťanů, definovaných i kanonickým právem; jejich oblek (sám oděv byl ochranným znamením) i nošení emblémů bylo právně upraveno a existoval také rituál odchodu a cesty. K rituálu patřil také mešní obřad, ve kterém byly požehnány hole, mošny i poutníci sami. Na cestu dostal poutník průvodní list, a byl-li majetnější, šel s ozbrojeným doprovodem. Stupně „zasvěcení" sledovaly etapy křesťanského života – dělili se na začátečníky, pokročilé a „dokonalé". Přinejmenším během několika měsíců vedli asketický život. Pozvolna se ovšem připojovaly cesty, jejichž cílem bylo také vzdělání, zábava nebo i dobrodružství. Ne zbytečně se zařazuje poutnictví do dynamiky křesťanského života.

Putovat k dalekému cíli znamenalo něco jako vstoupit do řádu, znamenalo to vzít na sebe vážný náboženský závazek. Protože se dalo očekávat, že poutníci budou na cestě velmi dlouho, dali nejprve do pořádku své osobní věci. To zahrnovalo sepsání poslední vůle (ve středověku obvyklé právě jen u poutníků) a svátostnou zpověď. Na znamení svého stavu nosili tuniku, hůl a mošnu na cenné věci. Takto neoficiálně téměř platili za duchovní osoby a doufalo se, že cestou budou zahrnováni almužnou a pohostinstvím. Na cestu si bylo třeba vzít peníze na úhradu mýtného a na zbožné výdaje. Jinak měli poutníci napodobovat chudobu Ježíšovu a spoléhat na milosrdenství.

Možná, že na poutnickou strohost a chudobu naráží i české přísloví „Léhati na slámě svatého Jakuba" což vyjadřuje spaní na holé zemi, tj. vlastně mít velikou nouzi; jiné úsloví v tomto smyslu se opět zmiňuje o apoštolovi: Má na peřinách sv. Jakuba.

Samozřejmě že poutník se setkával s řadou překážek – neživých i živých – na cestě, které shrnul přehledně Tomáš Klimek. Jsou to zejména hory, řeky, hvozdy, zvěř (např. vlci, ale oproti autorovi můžeme tento seznam rozšířit: mohli to být i divočáci a veškerá větší zvěř nebo hadi), živelné katastrofy, jako vichřice, povodně, sníh a mráz, nehody z technických příčin, ale zejména lidský faktor: lupiči, vrazi, zloději, loupežníci, místní neklid a války, ale i sám faktor času, který měl poutník k dispozici. Na neposledním místě to byly především různé nemoci, ke kterým mohl přijít člověk právě cestováním, např. nedostatkem hygieny daným omezením na cestě, sníženou možností praní prádla, pitím nevhodné vody, jídla, přenocováním v nevyhovujících podmínkách (i v ubytovnách a hostincích), možností získat parazity atd. I když čas nehrál takovou roli a řídil se spíše možností vytrvalého jednodenního pochodu, přeci jen se objevuje především jako faktor úspěšného průběhu, jak o tom svědčí novodobé poutě pěšky z Prahy do Santiaga. Čas lidi v oné době tolik nezajímal, nejen proto, že spěchat se prostě nevypláceno a dokonce ani neslušelo, ale čas zajímal středověké lidi na cestě pouze ve vyhrocených situacích.

Strasti na cestě byly nemalé, ale cesta byla také zdrojem radostí, jak vysvítá i z dochovaných písemných svědectví – radost z poznání nových míst, nových zkušeností a dobrodružství. Jestliže se po materiální stránce měli poutníci spokojit s málem, po duchovní stránce mohli očekávat velmi mnoho. Celá pouť do Compostely byla dlouhou a promyšlenou přípravou na konečné očištění při bohoslužbě v bazilice a při modlitbě u apoštolova hrobu.

Z hlediska duchovního závazek putování k nějakému posvátnému místu, ke hrobu světce či dějišti nějaké významné události, platil téměř všeobecně jako něco, co prospívá duchovnímu životu. Poutníci si od poutě slibovali dosáhnout požehnání, očištění od hříchů nebo tak chtěli uctít světeckou či církevní autoritu.

Silným motivem poutí byla velká touha po vlastní proměně, ke které pouť může dát podněty. Odchod z domova, spojený s tělesným a duševním vypětím, vytrhuje člověka z jeho intimního prostředí a starých zvyků a tím podněcuje ke změně osobního života. Protože cestování bylo vždycky – s výjimkou posledních sto padesáti let – obtížné a často i nebezpečné, plné nepředvídatelných zákrutů, bez možnosti komunikace s domovem, vydat se na pouť znamenalo vždy nutnost odříkat si pohodlí a intimitu. Zcela podle starého přísloví: „Cesta bere člověku majetek, dobrou pověst a plodnost."

V křesťanských dějinách byli poutníci obecně považováni za zbožné, ve škále této ctnosti následovali hned za mučedníky a mnichy. Oblíbenými poutními místy býval Jeruzalém a Řím. V prvních stoletích bylo poutnictví dobrovolnou a soukromou záležitostí zpravidla bohatších lidí, kteří si to mohli dovolit.
Změna nastává v 6. stol. s působením iroskotských misionářů putujících Evropou. Ti začali ukládat pouť jako pokání za některé (závažné) hříchy. Postupem času se pokání stalo častým motivem putování, aniž by je poutníkům uložil kněz.

Povědomí o dalekých zemích můžeme očekávat spíše od vrstvy vysoce vzdělaných lidí, ale v podobě náboženské, ať už ve věroučné nebo legendární rovině, informace docházely i do nejnižších vrstev. Geografické pojmy jako Palestina nebo Babylon musely být běžné, i když si prostí lidé přitom nemuseli uvědomovat skutečnou polohu těchto míst na mapě světa. Ostatně, skutečnou mapu s sebou poutníci asi ani nenosili, maximálně seznam míst, jimiž měli projít (mapy, pokud byly k dispozici, byly drahé), chodívali „cestou, kudy se tam chodí":

Zejména na svatojakubské cestě se ale stavěly různé hospice, špitály a ubytovny, zkrátka odpočinkové body a místa noclehů pro poutníky, nehledě na to, že odmítnout přístřeší poutníkovi se považovalo za přečin, ne-li přímo za hřích. Na druhé straně existovaly předpisy, které zamezovaly zneužívání pohostinství a v samotném Santiagu se poutník nesměl zdržet déle než tři dni.

Jaké procento obyvatel se ve skutečnosti vydávalo na cesty aby putovalo na místa významná z náboženského hlediska, nevíme, nicméně soudobá svědectví nezaujatých návštěvníků jako byl shora uvedený muslim Jusúf, naznačují, že šlo o velké množství, přestože konkrétní individuální svědectví nejsou zrovna nejčastější.

Frekvence cestování vzrostla právě v oné době, ve 12. stol. Kromě křížových výprav tu sehrály roli i nově ustavené mnišské řády, především cisterciáci a premonstráti, kteří na rozdíl od naprosto odloučených komunit benediktinské řehole díky své centralizaci pěstovali každoroční setkávání představených z celé Evropy (instituce generálních kapitol), čímž dodávali mnišským komunitám určitou dynamičnost a celoevropskou vizi. Cestováním trávili čas i mnozí žebraví mniši. Mezi dalšími argumenty se objevuje i vzrůst úředních cest katolického kléru, zejména vyššího, do Říma i na jiná místa, a vzrůst počtu kostelů vůbec. Církevní hodnostáři často sloužili jako zvláštní i běžní poslové ve státních službách; existovala poměrně propracovaná komunikační síť mezi politickými špičkami a církevními ústavy. Čím vyšší byl hodnostář či funkcionář, tím větší a honosnější jej doprovázel průvod, ale nešlo vždy jen o počet, ale také o význam členů doprovodu. Ve sféře civilní pak pozorujeme nárůst univerzitní sítě, která propojovala Evropu a mezi jejímiž jednotlivými, zejména proslavenými, fakultami (např. právní v Bologni) putovali mistři i studenti. A právě (ač od 15. století) také cestování u vzdělaných lidí začalo splývat s poznáváním širších souvislostí, na rozdíl od předcházejícího dílčího pozorování. Přitom pochopitelně docházelo k tlaku na celoevropskou unifikaci pod patronátem církve.

Také význam křesťanského poutnictví byl spatřován v sebeobětování (strasti cesty) a nově i poučení, které mělo sloužit k upevnění víry. Nešlo tedy o potulování se bez povznášejícího cíle. S postupem doby se křesťanská Evropa soustřeďovala na sebeočišťování od hříchu a současně s tím se poutnictví dostávalo do středu pozornosti. V tomto okamžiku začíná narůstat i zájem o cestu do Santiaga.

Volba tohoto způsobu (života) byla symbolická, vyjadřovala závažný motiv. Poutník byl nebojácným následovníkem Kristovy chudoby a pokory, jeho způsob života je ztotožňován s pokáním; kráčel často bos – poutnický oděv nebo i osel se stávají symboly chudoby, byť by byla pouze dočasná, po dobu pouti. Pouť byla obrazem strastiplné cesty životem, plné odříkání a námahy. To mělo vést k odpuštění hříchů před tváří Boží (Posledním soudem). Proto ji nelze považovat za nějaké potěšení, nýbrž za namáhavou, ba přímo nebezpečnou činnost. V pramenech se cestování označuje ztotožňuje s těžkou námahou či prací (labor). Však i současný básník si pozpěvuje: „Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína".

 

Historie svatojakubské cesty 
Svatý Jakub starší 
Svatý Jakub - maurobijec 
Poutnictví v románské Evropě 
Trasy - zeměpis svatosti 
Codex Calixtinus 
Putování, poutnictví a poutníci 
Svatý Jakub - symboly a znázornění 
Mušle  

Tato stránka používá cookies. Vice info

Přihlášení