Codex Calixtinus čili Liber Sancti Jacobi

Cestu usnadňoval průvodce, zvaný Codex Calixtinus čili Liber Sancti Jacobi, kniha uložená v katedrále kompostelské (z kodexu se zachovala asi stovka dobových, hlavně pozdějších, kopií), skládající se z pěti knih, zahrnující liturgické texty k poctě sv. Jakuba (jde o sbírku homilií, modliteb, žalmů apod., např. třiadvacet zázraků sv. Jakuba, legendární historii přenesení sv. Jakuba, a kroniku arcibiskupa Turpina (pseudo-Turpin), asi z r. 1106. Také je tu zařazena zpráva o legendární expedici Karla Velikého do Španělska, mající za účel údajně osvobození křesťanů z nadvlády muslimů (někdy se hovoří o jeho cestě r. 706). Právě zde se objevuje první legenda o zjevení apoštola, který ho vyzval, aby vstoupil do války proti muslimům. Ve čtvrté knize se popisuje zjevení sv. Jakuba karolinskému panovníkovi: „A ihned uviděl na nebi cestu hvězd počínající ve Frýském moři, přes Německo a Itálii, mezi Galií a Aquitanií, procházela Gaskoňskem, Baskickem, Navarrou a Španělskem až do Santiaga." Četba kázání je zajímavá, protože objasňuje duchovní rámec putování. Zdůrazňuje prospěšnost cesty poutníkovy, vita peregrinalis, protože je úzká; úzká je cesta, která vede k životu, zatímco široká a pohodlná do zatracení.

Zde můžeme připomenout i jeden současný názor: ve svých esejích o etice položil současný filozof Emmanuel Lévinas za základ tezi, že „člověku není vlastní místo, aby se na něm trvale zdržel, že je pro něj přirozené být na cestě. Jeho údělem je putovat jako nomád, jehož doprovází představa domova jen jako cosi, co se neustále noří za obzor". Totéž je vyjádřeno středověkým názorem, že „vita est peregrinatio", vycházejícího z biblického příměru „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale syn člověka nemá, kde by hlavu položil" (Mt. 8,20). Také sv. Augustin ve svých kázáních připomíná pasáž ze Skutků apoštolských (3 Kor., 5, 6–9), dovolávající se na přechodnost lidské existence: „V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině."

Na druhé straně byl průvodce praktický a upozorňoval např. na to, z kterých pramenů a potoků má poutník pít, kterých se má vyvarovat, poukazoval na záludnosti cesty atd.

Ačkoliv dnes vede do Santiaga de Compostela osm vyznačených cest, za tu původní, která je i v současné době nejfrekventovanější, se považuje francouzská. Každý poutník, ať už vyšel z kterékoliv části Evropy, musel totiž projít Francií. Vedly přes ni čtyři hlavní trasy, které začínaly v Paříži, Vézelay, Le Puy a Arles, překračovaly Pyreneje v Roncesvalles a Somportu a spojovaly se v jedinou v Puente la Reina. Potkávali se na ni králové, šlechtici, mniši, řemeslníci, obchodníci, umělci, ale i zlodějíčci a nejrůznější podvodníci, které přiváděly na cestu sv. Jakuba ne zrovna nejčistší úmysly.

Někdy ve 12. století se vydal do Santiaga de Compostela francouzský mnich Aymeric Picaud, který po svém návratu shrnul své zkušenosti a zážitky v jakémsi průvodci poutníka "Liber peregrinationis". Tento snad první turistický průvodce do Compostely, kterého vůbec známe, je pátou knihou Kalixtinského kodexu neboli Liber Sancti Iacobi, který vznikl s podporou mnišského řádu v Cluny a jeho bývalého opata papeže Kalixta II. někdy kolem roku 1160 a který je dnes uložen v archívu katedrály v Santiagu de Compostela.

Aymeric Picaud představuje v 11 kapitolách svého průvodce vše, co považuje pro tehdejšího poutníka za užitečné a poučné. Rozděluje cestu na etapy, podle jejichž délky lze soudit, že ji podnikl patrně na koni, vyjmenovává jednotlivá místa a zvlášť upozorňuje na ta, kde si přišel na své jeho žaludek. Píše o svatých, kteří našli na této cestě místo posledního odpočinku a jejichž hroby by měl každý poutník navštívit, o nových kostelech, které tu v té době rychle vznikaly, a zvláště pak o Santiagu de Compostela, jemuž samozřejmě dává největší prostor.

Zvláštní pozornost věnuje obyvatelům krajů, jimiž cesta svatého Jakuba prochází a jejichž hodnocení není vůbec příznivé. Tak např. francouzské Gaskoňce popisuje jako „žvanily, posměváčky, chlípníky, opilce, žrouty", kteří „při jídle nepoužívají stůl a sedí kolem ohně na zemi a pijí z jedné sklenice".
Lépe nedopadli ani Baskové, kteří jsou "tak zlotřilí, že zaslouží absolutní odsouzení, protože vyzbrojeni dvěma nebo třemi holemi číhají na poutníky a násilně si vynucují nespravedlivé placení poplatků. A jestliže některý poutník nebo pocestný jim odmítne vydat peníze, které žádají, tak ho těmi holemi zbijí, prohledají mu kapsy a vezmou mu i obrok".
Navařané sice obývají „zemi bohatou na chléb, víno, mléko i dobytek",... ale „špatně se oblékají, stejně tak špatně jedí i pijí, protože v domě Navařana je zvykem, že všichni jedí to stejné, sluha totéž co pán, služka totéž co paní, a všechna jídla mají v jednom hrnci, nepoužívají lžíce, ale jedí rukama a všichni pijí z jednoho džbánu..."
Kastilie je podle průvodce země "plna pokladů, zlata, stříbra a nádherných koní, bohatá na chléb, víno, maso, ryby, mléko a med. Chybí tu ale stromy a taky je tu plno špatných a neřestných lidí".
Galicijci, jejichž zemi také chválí, jsou podle něj lidé "popudliví a hádaví". Jeho ostrému peru se vyhnuli jen obyvatelé kolem Poitiers, snad proto, že Aimeric Picaud byl v této oblasti doma.

O poutníky pečovaly všechny náboženské řády, ale zejména templáři a také rytíři sv. Jakuba, dodnes nejvýznamnějšího španělského řádu, který přijímal do svých řad pouze šlechtice. Je pochopitelné, že cestu sledovali také obchodníci, jejichž práce podpořila vznik bohatých měst jako Burgos, León nebo La Coruña. Proto se kostely zasvěcené sv. Jakubu stavěly také v místech se silným obchodem, takže někdy je světec považován i za patrona obchodníků.

 

Historie svatojakubské cesty 
Svatý Jakub starší 
Svatý Jakub - maurobijec 
Poutnictví v románské Evropě 
Trasy - zeměpis svatosti 
Codex Calixtinus 
Putování, poutnictví a poutníci 
Svatý Jakub - symboly a znázornění 
Mušle  

Tato stránka používá cookies. Vice info

Přihlášení