Deník ze severní trasy II

Následující trasu si zapamatuji dost dlouho. Byl to jeden snad jenom ze tří dnů, kdy pršelo. O to
však intenzivněji. Následná fotka snad hovoří za vše :).

 

 

Jednu důležitou věc k značení. Krom již zmíněných kamenných destiček, patníků a šipek, se setkáte na cestě i s tabulemi, které vyznačují alternativní cestu. Stane se vám to možná zrovna na tomto úseku, kdy je v opravě most. Tady jsme také potkali rodinu z Dominikánské republiky. Ta šla tuto cestu, jak jsem se později dozvěděl, z důvodů slibu Bohu za uzdravení jejich syna. K tomu se ale ještě vrátím. Je tu ještě jedna „drobnost“, kterou zjistíte záhy. Ukazatel směru je o 90 stupňů otočen. Prostě všechny cesty nevedou do Santiaga, ale z něj. Tomu jsem nějak neporozuměl. Snad mi to někdy někdo objasní :)

 

No a teď Miraz. Tohle je jedno z alberque, které není spravováno městem, ale, jako v tomto případě Bratrstvem Svatého Jakuba (pozn. sídlo Anglie, Londýn). http://www.csj.org.uk

 

 

Sobrado je cca 19 km z Mirazu. Klášter, který slouží Cisterciánům, byl založen kolem roku 952. Byl první pro tento řád ve Španělsku. http://www.spain.info/TourSpain/Arte+y+Cultura/Monumentos/M/FW/0/Monasterio+de+Santa+Maria+(Sobrado+Dos+Monxes)?Language=en , Jste ubytováni přímo v areálu kláštera. Ostatní uvidíte sami :). Tohle je taky poslední místo, kde si ještě užijete trochu samoty. Následná noc už bude pro Camino France a Norte společnou...

 

 

Co shledáte po 23km sami. Pokud nevyrazíte ze Sobrada opravdu brzy ráno, počítejte s hostelem za 10euro, případně, pokud vám nevadí spát ve sportovní hale, 3 euro. Tohle ráno není jako jiné. Cesta je plná poutníků :) - ostatně fotka.

 

 

Doporučuji ale opět vstát brzy ráno a dojít až Monte de Gozo. Tahle poslední zastávka před Santiagem de Copostela je doslova hangárem pro poutníky. Kapacita je tuším kolem 400 lůžek. Ale jste tu s ostatními těsně před koncem v jednom místě. Já jsem tam potkal další Čechy, kteří šli přes Pyreneje Francouzkou cestu. Taky solidní výkon :).

 

 

Santiago prozatím přeskočím a vydáme se dál na západ po Keltské cestě mrtvých na Pobřeží smrti a k Moři mrtvých (pozn.lat. název pro Atlantický oceán) - Muxia a na Konec světa – Finisteru.

 

Tady jdete sám. Civilizaci jste doslova nechal za zády. Máte čas na sebe na přírodu na pohled do nebe :). Vzdálenosti mezi alberques jsou delší. Ale za to, co vás čeká, to rozhodně stojí.

 

Do Negreiri 32km. Za zmínku stojí především místo jako z pohádky A Ponte Maceira (most Maceira).

 

 

V Negreiri je 20 míst plus ve stanech dalších 20. To ale platí samozřejmě pro teplý čas.

 

Další místo je Olveiroa. Tady najdete vesnici ve vesnici. Modře situované zrekonstruované domečky v srdci vesnice působí jako z pohádky. Opravdu se zde třeba u ohně dá prožít pěkný večer. Pro chudé poutníky je cenná informace o nedalekém baru (ve Španělsku se v barech vaří), kde k nápoji dostanou poutníci i něco k jídlu zdarma. Alespoň to platilo v den, kdy jsem tam byli my. Pozor není to bar Peregrino, který je v areálu :). Odtud vás čeká 30km do Muxíe nebo do Fiestery. Já jsem šel nejdříve do Muxie.

 

 

Muxia, kde dle legendy připlul sv. Jakub s Panou Marií a do Španělska přivezl křesťanství. Je zde barokně upravená svatyně A Nosa Seňora da Barca, místo splněných přání poutníků či kámen Pany Marie. Více na http://en.wikipedia.org/wiki/Muxia.

 

 

Finistera (Konec světa), je cílem cesty a to nejen faktické, ale i duchovní. Za majákem je skála, kde se kolem vás rozprostírá nedozírné pole Atlantického oceánu. Poutníci se zde scházejí, aby se rozloučili se dnem a u západu slunce si vzpomněli na cestu, kterou absolvovali. Je tady ale i nenápadná věc v podobě bílého slupku, na kterém je v čtyřech jazycích napsáno „ať mír převládá na zemi“, a to je hlavním smyslem téhle cesty. ….walking for a better world!…

 

 

Tak a teď se vrátím, jak jsem slíbil, k samotnému Santiagu. Vynechám onen zážitek z katedrály, který je jistě pro všechny poutníky nezapomenutelný. Atmosféru města, místa, cíle cesty a vaše kroky nasměruji do kláštera řádu sv. Františka z Assisi, kde jsem přečkal „poslední“ noc na cestě. Byl to velmi silný a plný zážitek. Původně jsem se nechtěl účastnit večerní seance, jakéhosi oficiálního rozloučení s poutí. Pokud se ale dostanete na toto místo, jděte. Zjistíte, jak jste sami už věděli, tušili, že tímto vaše cesta nekončí, nýbrž začíná…

 

 

… mé vzpomínky patří všem lidem, které jsem na cestě potkal. Jejich osudům a touze jít, mnohdy bez jasného důvodu. Pouze jít. Těm lidem, kteří se rozhodli na této cestě žít a i těm, kdo věděli, že zde zhasne jejich svíce života. Těm lidem, kteří našli Boha, těm lidem, kteří ho hledají. Co mi však zůstalo hluboko v mysli, bylo setkání a strávení času s bratry z řádu Sv. Františka z Assisi. Nezměrná pokora a úcta k životu, ať je věčným světlem v hledání pravdy. Jak praví jedno židovské přísloví. „Poznej jednu věc a poznáš celý svět.“ Bože díky…

 

(C) Marek Zajac 2008