Deník z portugalské trasy II

4. den (3. 5.)
Na polední nedělní mši v narvaném kostele zve postupně se zrychlující rytmus zvonů – čím blíže ke dvanácté, tím rychlejší bim bam, a tedy i naše kroky. Opět nádherná ženská schola a při podávání rukou – navzdory všem obavám z prasečí chřipky – všeobecné objímání a líbánÍ, hlavně děti obíhají veškeré příbuzenstvo babiček a tetiček. (V kostele byl Igor poprvé nejvyšší chlap).

Ještě letmá prohlídka zmíněného hotýlku na hradbách a už vzhůru po portugalském břehu do Valence. Město jsme prolítli a těšili se na první poutnickou ubytovnu v Tui.

Podle itineráře a vyjádření pěších poutníků jsou ubytovny na portugalské straně v Rates a pak ještě jedna téměř před hranicemi. Nejsou ale tak levné a Portugalci camino nepropagují tak výrazně, jako Španělé.

Přes Minho z Valence do Tui vede most v prvním patře silniční a v druhém jako železniční trať. Od řeky je krásný pohled na obě města.

Vyplatí se využít turistického značení a vyšplhat k úžasné katedrále. Ubytovna je umístěna hned za rohem - projde se kolem policie po levé straně a pak asi padesát metrů po pravé straně. Otevírá se v pět. Je zde k mání množství příruček a map. Za tři Eura stejně jako v celé Galícii je možno dopřát si klidný nocleh s teplou sprchou, čistým záchodem a sušárnou. Dostanete jednorázové prostěradlo a návlek na polštář. Zavírá se v deset, zhasíná o půl jedenácté.

Večeříme v malé hospůdce na hlavní cestě v centru. Hostinský říká, že žádný svátek není, že je to tady pořád. Dvě starší dámy zastavují pomalou chůzí dopravu, míří ke stolečku na drink. Všichni jsou v pohodě, řidiči nepospíchají, netroubí. Město je příjemné, měli jsme možnost se setkat s místní lidovou produkcí. Na Galícii a keltské kořeny jsou zde docela zatíženi.

V albergue nás spalo jen šest. Italský starší manželský pár, dva Němci a my. Bohužel do rána nějaký křikloun obcházel ubytovnu v pravidelných intervalech.

 

5. den (4.5.)
Východ slunce je nádherný, vítr hvízdá v okenicích, ranní atmosféra je dokonalá. 

Ráno jsme pojedli bocadillo a kafe, nosič sdrátovali v jednom autoservisu „na ksicht“ a začali jsme hledat camino se šipkami. Chtěli jsme zkusit poutnickou trasu. Vede po starých úzkých mostech mezi poli a vinicemi. Krása. Sello a pivo v baru u cesty. Docela jsou podél cesty na poutníky nebo spíše často turisty nachystaní. Před námi je Porrino. Kolem cesty přibývá poutníků-turistů. Doplnili jsme zásoby vody a chleba v samošce a dále směr Mos.

Zde předháníme pěší italský pár, který nás ráno trochu zahanbil svým včasným startem. Posilňují se pomerančem, trochu klábosíme. Docela to stoupá. Doplňujeme vodu u místní studánky. Idylka portugalských rovin je za námi. Pěších poutníků je trochu víc. Ztrácíme poutnickou cestu a z kopce sjíždíme do Redondely.

Opět samoška a ubytovna ve starém, pěkně opraveném domě v centru. Kombinace kámen, sklo, kov, dřevo. Máme štěstí, je po jedné hodině, pařák teprve bude vrcholit a ubytovna je prázdná. Dáváme sprchu a pereme „spoďáry“ tohoto dne. A ve dveřích jsou Italové! Asi mají křídla. V návštěvních knihách je dost záznamů od Korejců, poznáváme ivrit, čeština nechybí, ale je značně ojedinělá.

Po siestě vyrážíme do ulic. Je pondělí, a ve městě se prý proto nevaří. Po chlebech od rána to chce něco teplého do žaludku. Jeden dobrák nabízí poutnické menu za 7 Euro, ale jídlo má. Je dobré a k pití víno. Kafe vypouštíme. Večer v osm neuvěřitelně blesková mše v kostelíku nad ubytovnou, pak víno, čaj a troje tapas v čajovně vedle ubytovny. Skvělá hudba.

Ubytovna se zatím stihla zaplnit, trvá neuvěřitelná čistota a absence puchu. Jen ti Belgičani hrozně chrápou… Některých poutníků, především pěších, je nám líto. Mají puchýře na nohách, které si mažou různými mastmi a olepují ještě ráno náplastmi. Jeden z nich ráno při opouštění ubytovny ještě výrazně kulhá.
 

 

6. den (5.5.)
Vyrážíme zpočátku po značkách, stoupání a cesty jsou opět spíše pro pěší, s koly dost zápasíme. Do Pontevedry dojíždíme po asfaltce. Ptáme se na cestu k místním pamětihodnostem a chceme razítko. Paní si myslí, že něco vyhraje (snad doufá ve skrytou kameru?) a pantomimicky hraje vodotrysky, cestu kolem obchodňáku (šlape po účtu z obchodu), což chápeme a oceňujeme až později.

Je to velké město, má pěkné kostely, na ubytovnu je brzo a navíc očekáváme večer nával. Téměř jako všude, je zase nějaký svátek. Koná se sraz základek z Galicie. Dětičky odlišené podle svých škol barvou čepiček kráčejí v zástupu po ulicích, chňapou Velenu za bundu a volají „pelegrina, pelegrina!“.
Postupně na cestě poznáváme, že paní, které jsme se ptali na cestu, tančila dobře, že jsme byli pouze natvrdlí – skutečně totiž procházíme kolem fontány a obchoďáku až k poutnickému kostelu.

Ve městě je opět nějaká slavnost, zkoušíme navštívit místní monumentos megaliticos, ale museli bychom dost arriva a to se nám v horku nechce.

Pokračujeme dále směr Briallos. Vedle cesty před Portas vlevo se nachází mezi poli malá moderní ubytovna. Několik postarších Španělů si chystá špagety a narážejí víno. Dáma s razítkem prý přijde v pět a zkasíruje nás. Prý si máme najít vhodnou postel a dát si sprchu. Ve vesnici je malý obchod na zvonek s trvanlivými potravinami – suchary, pivo apod. Ke krabicovému vínu se nechceme snížit. Kousek dál po hlavní cestě je benzínka, kde se člověk nají a napije. Dáváme víno a tapas a s dobrou náladou se vracíme do Briallos. Nad kopci je u hřbitova malý kostelík. Přichází jedna farnice s kytkami a zdraví nás, po ní mladý padre, kapucín. Zve nás do kostela k nahlédnutí. Pak dochází dalších pár farníků a začíná večerní zkouška místní scholy. Ryzí amatéři, ale vícehlas se daří sladit. Prý zpívají latinsky. Paráda, odměňujeme je potleskem a míříme do našeho dnešního útočiště. Kromě Španělů je zde Dánka a Němec. Prohodíme pár vět a na kutě. Malá ubytovna s oddělenými ložnicemi je takřka plná.

 

7.den (6.5.)
Ráno je chladno, za pár minut jsme v Caldas de Reis. Teplá voda ve fontáně hřeje nohy v sandálech. Jedna místní žena vodu pije a tvrdí, že je pitná. Ochutnáváme s obavami a je to možná důvod mírných problémů druhý den. Vzpomínáme, že vypadala poněkud posedle…

Městečko je po ránu tiché, prý nemá albergue a i na kafe je hodně brzo. Pokračujeme mezi háji a vinicemi, zdravíme se s postaršími Španěly, známými z ubytovny, které jsme dohnali.

Poutnická cesta po několika kilometrech kříží státní cestu. Je zde poutač na malou kavárničku a sello. Jako první dáváme kafe a bocadillo s výborným sýrem. Španělé nás znovu dohánějí, objednávají panáka - chupito, a přicházejí další poutníci, známí z ubytovny a je zde docela sranda. Jeden ze Španělů dostává sello od mladé poutnice na pleš. Po chvilce se loučíme, my po asfaltu, ostatní, všichni pěší, do kopce po kamenité cestě. Pokračujeme na Padrón.

Pěkné malé městečko, v ubytovně se zrovna uklízí, dostáváme sello. Protože je místní svátek, vše je zavřené a albergue otevírá až ve čtyři. Pěší tady mají v hlavní sezóně přednost a cyklisté se ubytovávají až o půl osmé.

Sledujeme místní procesí s bubny a dudami, které zní téměř skotsky. Krátce se bavíme se starší Němkou, která se narodila u Carlsbadu a byla odsunuta. Mluví sice anglicky, začíná nám to ale „přeskakovat“ do němčiny. Shodneme se na přání, aby už žádná válka nebyla.

Začíná být horko a tak míříme do poslední avizované ubytovny na Portugalském caminu, Teo nebo taky Rua de Francos. Ubytovna je moderní, zdá se poprvé kapánek nevětraná.

Na dveřích je telefonický kontakt a zpráva, že klíče jsou v baru 200 m dál. Vyzvedáme klíče, dopřáváme si sprchu a jdeme si dáchnout. Správce přichází v pět, dává sellos a bere 3 Eura. Po hodině přichází osamocená Holanďanka, se kterou trávíme u vína celý večer a meleme o všem možném.

Vedle ubytovny, která je prakticky na samotě, je již zmíněný bar nevalné kvality. Kousek dále vlevo za kostelíkem je chic restaurace, která otevírá v osm. Vpravo pak u hlavní cesty dva bary za sebou. V tom druhém prý vaří, to ale zjišťujeme až ráno.

Krásné, klidné místo.

 

8. den (7.5.)
Do Santiaga máme asi 12 kilometrů a je to do kopce. Přesto kupodivu, snad touhou po dosažení kýženého cíle, se cedule s názvem města objevuje neuvěřitelně brzy a je to nevyslovitelně úlevný i povznášející pocit zároveň.

Nacházíme hostel Nebraska, který podle interiéru měl svůj vrchol před 40 lety, ale je v centru a katedrála za oknem na dosah ruky. Vracíme kola a procházíme městem. Zpočátku nezaujme. Je velké a člověka uvolněného poutí trochu šokuje obvyklým shonem našeho století a nezájmem tázaných domorodců. Centrum ale má své kouzlo, pochopitelně i monumentální katedrála, kde trávíme čas nejen prohlídkou nádherné výzdoby, ale i v zadumání – třeba u sochy sv. Jakuba.

V poutnické kanceláři dostáváme certifikát o absolvování cesty a hrdě si jej odnášíme jako nejhezčí suvenýr.

 

9.den (8.5.)
Protože jeden z nás zaznamenal buďto důsledky požití vody v Caldas či závan swine flu či pouze úlevu ze zdárného konce pouti, a potřebuje, zdá se, plných 24 hodin spánku, vydává se na poutnickou bohoslužbu jen ten druhý. A je to působivé, až rozjařivé vidět všechny ty souputníky shromážděné kolem sebe pod klenbou staletí, kteří sem ve své většině dorazili podobnými cestami. A i přes poněkud majestátní pojetí mše, s mohutným liturgickým průvodem, lze najít chvilku pro osobní usebrání a slova díků.

 

10. den (9.5.)
Ráno jede autobus na letiště v 6.30 z Rúa Do Doutor Teixeiro za 2,5 Eura, cesta trvá asi půl hodiny. Cestou na autobus potkáváme místní bujarou mládež vracející se z večírků, někdy milou, někdy lehce agresivní, jako všude jinde. Mají různé kostýmy, vypadá to na „poslední zvonění“. Ale i to je součást Cesty…