Putování Simony Barbory - 2008

Přidáno: 27. 1. 2016 11:22:11 Počet shlédnutí: 879

27 Leden 2016

S1Ivánku, podívej tam dolu na ten klacek. Pro ten se musím dostat, je to moje poutnická hůl!", vykřiknu s nadšením a kamarád pohlédne do několika metrového zasněženého srázu Dolského potoka v Dlouhém dole. „To nemyslíš vážně!?"... Ale myslím... Je konec dubna 2008 a má poutnická horečka začíná. Ta dokonalá smrková haluz položená na bílém sněhovém oltáři je jedním z prvních znamení, která jsou s celou poutí do Santiaga spojena zvláštní mocí. Nebyla jsem ještě úplně rozhodnuta, zda se na pouť opět letos vydat, ale když už o Caminu jednou uvažuješ, samo si tě najde a přitáhne intenzitou svých znamení, která se odkudsi záhadně vynoří přesně v ten pravý okamžik.

sNeboj se, že bys je neviděl, CAMINO tě v nich naučí číst samo. Zbystří tvé smysly, otevře tvé srdce, dodá vnitřní energii a nadělí neskutečnou RADOST. Je jako DÍTĚ. Odkryje prostotu tvého vlastního já, naučí tě dimenzi odlišných pohledů na věci kolem a vtiskne se do tebe na celý život. Na této pouti jsi jen ty a tvoje cesta. Jeden den, jeden start a jeden cíl. To „mezi" jsi TY. A to NIC se opakuje každý den. Nevíš, co ten den přinese, ale víš, že chceš dojít. Nejsi na této pouti sám, potkáváš a míjíš lidičky všech možných národností a věkových skupin, jdeš s nimi svou i jejich cestu, nevybíráš si je, prostě s nimi na této pouti žiješ. Svou rodinu sis taky nevybral. Všechny tvé věci se najednou vejdou do báglu a stejně jich je až moc. Čím déle je neseš, tím více se jich chceš zbavit. Osvobozující redukce.

sKaždý den ujdeš celý lán a krajina i lidé se ti mění před očima, povrchy a profily se ti mění pod nohama, blaží tě slunce a teplo, bičuje tě déšť i vítr, je ti horko nebo jsi promočený, cítíš se součástí okolí a tvých přátel, nebo chceš být jen sám... jsi to pořád ty, JEN TY. Tady SMÍŠ být sám sebou... Na pár dní či týdnů cítíš, že tvůj život má jasný cíl – a ani nechceš odbočit – jdeš prostě do Santiaga a je jedno, co tam uvidíš, protože je to tvůj cíl. Někdy se mu můžeš i zasmát, ve chvílích, kdy tě i v noci bolí nohy tak, že se ti těžko usíná, v momentech, kdy si olepuješ puchýře nebo se zrovna jídla či vody nedostává..., tady se ptáš, proč jdu někam, kde nevím, co mě tam čeká a má to vůbec smysl...? A možná si sám odpovíš: „Kolikrát už jsem se takto ptal po smyslu svého života?"

sTo, co mi pouť dává, je SÍLA pro život ve světě, kde žiji, VHLED do vlastního nitra, SOUZNĚNÍ s pocity a životy přátel soupoutníků. Tato pouť je umocněním lásky k bližnímu i vzdálenému, viditelnému i nehmatatelnému, tady si mohu splnit svá tajná přání, aniž bych tušila, že jsou v podstatě tak prostá a nematerialistická, mohu otevřít své srdce, aniž bych se bála, že na to není vhodná chvíle, mohu podat pomocnou ruku, aniž by se potřebný cítil zavázán a naučila jsem se zde přijímat pomoc i já. Mohu jít cestou v naprosté svobodě, užít si to NIC, které se přirozeně stává součástí VŠEHO a všudypřítomným zásahem neviditelné ruky si být tohoto zázraku vědoma.

Příroda, krajina a zvířata jsou mi tu průvodcem...čistá prostota, plesání duše, síla i slabost...a lidé - poutníci...se tu stávají mou radostí... a cesta sama je životem.

sTo je má pouť – JDU TAM, KDE CESTA JE VÍC NEŽ CESTA.

Ultreia.

Simona Barbora © 2008

Tato stránka používá cookies. Vice info

Přihlášení