Camino Frances
Bude to měsíc, co jsme se vrátili z pouti a já jsem stále na cestě. Dnes prší, práce se mi nedaří, a tak se jdu v duchu toulat. Letos jsme šli po páté a já, protože jsem přiletěla letadlem, jdu z Pamplony, opakujíc si dvě etapy z lonska. Přemýšlím, po čem si tentokrát nejvíce stýskám. Je to pocit nesmírné volnosti v krajině. Byla nádherná, jiná než jsme zvyklí. Stále se snažím připomenout, čím mě tolik letos fascinovala. Přivedl mě na to malý obrázek, který jsem si hned po návratu namalovala. Pod nedozírným nebem cesta mizející ve šťavnaté zeleni začínajícího léta, sem tam vlčí mák, žádný detail, o který by se oko opřelo. Ještě cítím ten vítr ve vlasech a kamínky pod nohama. Vysoké nebe s měnícími se mraky a otevřená krajina, mírně se vlnící, střídavě pole a vinice s načepýřenými skoro umělými kopečky. A cesta, která stále ve vlnkách před tebou běží. Když se ohlédneš, stejným způsobem mizí za tichého šepotu vlnícího se zeleného obilí. Později už zeleň byla jenom v údolích, tak krásně přehledných z meset (vyprahlých náhorních plošin), které v hradbách za sebou postupovaly před námi.
Už vím, byl to ten volný nespoutaný pocit nekonečného prostoru, přesouvat se z kopce na kopec, nejdříve zrakem, jak daleko se dohlédlo, a pak do toho, třeba s Nicolasem, za zpěvu z Carmen. Myslím na ty, kteří šli dál, jestli už došli. Třeba zmíněný Nicolas, tuším z Holandska, věčně dobře naladěný. Z dálky jsem ho slyšela, jak se za mnou blíží a vyzpěvuje do prostoru svou radost z bytí. Když mě dohnal, tak jsme se domlouvali anglicko-francouzsky, rukama nohama, co budeme společně zpívat a obrovsky jsme se u toho bavili, jak jsme si nerozuměli. Nakonec zvítězila Carmen, a dávajíc do toho všechno, jsme se řítili do vesnice v údolí. Za zvuků árie „Toreadore smělý“ jsme vyděsili vesničany a rozesmáli poutníky sedící na kávě.
Tak to byla pro mě letošní pouť. Já vím je to krátké psaní, ale je tam obsaženo vše co cítím, co si nesu v sobě a když bude hůř, zavřu oči a hodně hlasitě zpustím “Toreadore směeeeelýýý pozor si dej“
Ultreia
Olga Jankovcová
P.S.
Ještě jak můžou být“plodné“ dlouhé cesty o samotě. Ať žijou mesety!
Ruty šuty, buenos diaz, camino
Půjdeš se mnou večer na víno
Muchas gracias, merci, děkuju
Prosím počkej až se obuju
Puchýř, náplast, bota, ponožka
ještě, že nejsem stonožka
koukej žlutá vede do pole
nemotej se, kopeš mi do hole
ptáci, čápi, voda, žabičky
už nevidím ani na špičky
batoh, záda, kyčle, kolena
tak tohle měla být dovolená
ťuky, ťuky, kámen, camino
teď už nevím jestli dojdu na víno
