Pouť z Fromisty do Santiaga a na Finisteru 2010 - Alena Bímová

Přidáno: 27. 1. 2016 11:20:58 Počet shlédnutí: 1087

27 Leden 2016

Camino Frances, Finistera

„Pouť je jako schůzka se sebou samým.
Dovíte se, kdo jste."
Antoine de Saint-Exupéry

Letos jsme si vytkli s mým mužem náročný cíl. Padesát let společného života chceme oslavit završením několikaleté pouti do Santiaga de Compostela ke hrobu svatého Jakuba. Vycházíme ze španělského městečka Fromista, z místa, kde jsme loni skončili čtrnáctidenní putování po poutní cestě, která nese název „francouzská". Do cíle našeho snažení nám zbývá 444km a máme na to osmadvacet dní. Vycházíme se skupinou přátel ze sdružení ULTREIA, kteří se po čtrnácti dnech vrací domů s tím, že svou dlouhou pouť, rozdělenou na sedm let, ukončí v plánovaném příštím roce. My tak zůstáváme sami, ale zároveň v podivuhodném společenství poutníků vpravdě z celého světa. Za svou vytrvalost dostáváme od života dar cesty, která nemá obdoby. Každý den přináší nové zážitky a nová přátelství. Vybírám jen několik z nich. Všechny by postačily na knihu, ale těch už o svatojakubské pouti bylo napsáno dost.

 

Meseta je moře půdy splývající s nebesy

Mnoho poutníků se obává španělské mesety. Už v loňských etapách, v úsecích Tierra de Campos – země uprostřed polí, jsme z ní měli trochu strach, než jsme pochopili, že meseta má své neopakovatelné kouzlo, člověka pohlcuje a nutí k boji se sebou samým. Stojí za to jí projít.

Carrión de los CondesTentokrát vycházíme ze starobylého města Carriónu de los Condes, jehož jméno připomíná neblaze proslulá hrabata z Carriónu, dva zetě slavného Cida – maurobijce, hrdiny legend a středověkých písní. Ještě trochu prokřehlí z večera a chladné noci v ubytovně kláštera u sester svaté Kláry se vydáváme k mostu přes řeku Corrión. Ten tajemně vystupuje z ranní mlhy jako připomínka dávných dějů. Myslím na to, že v městečku odpočíval a tudy také procházel už počátkem 13.století na své pouti pokorný prosťáček Boží svatý František z Assisi.

Nekonečné pláně Los CamposHned za městem nás známá značka se škeblí na modrém pozadí a žlutou šipkou přivede na kamenitou cestu mezi nekonečnými lány polí. Jejich sytá zeleň symbolizuje vzrostlé obilí a zářivě modrá barva chrp při okrajích je znamením naděje dobré úrody. Skřivani notují svou jarní píseň. Občas v dálce protrhne jednolitý obzor silueta osamělého dubu. Jinak nic, než pole a oblaka. Poutník tu nenajde ani studánku a první lidská obydlí budou až po 17 kilometrech. Říká se, že náhorní planina mesety, ležící ve výšce osmi až devíti set metrů, dovede připravit poutníkům v každém ročním období nesnáze, z jara je to vítr a déšť, v létě vyprahlá strniště a sálavé slunce, na podzim a v zimě mrazivý chlad a vítr. Na několika místech podél cesty už z dotací Evropské unie vysadili alej platanů, zajišťující trochu stínu, ale ty se teprve hlásí k životu.

Značení z peněz EU. Zabloudit nelzeProtentokrát oblékám bundu i pláštěnku jako ochranu před poryvy jarního větru. Brzy přijde i déšť. Vítr sílí a zdá se mi, že mne každou chvíli srazí i s batohem k zemi. Vlhkost proniká až pod oblečení. Ale nesmím se vzdát, na nic nemyslet a jít. Najednou u cesty spatřím sedící schoulenou postavu, jen hůl vyčuhuje. To jedné unavené poutnici se už nechce dál. Pár slov solidárního povzbuzení však pomůže opět síly nabrat a jít…

Cesta jakoby neměla konce. Až z moře polí počne vystupovat pomyslný maják – věž hřbitovního kostela vesnice Calzadilla de la Cueza. Je jako oáza ukrytá v dolíku před větrem. Dvě tři krátké uličky, dva kostely, jedna hospoda a hned zkraje obecní ubytovna pro poutníky, pojmenovaná vznešeně Albergue de Peregrinos Camino Real (ubytovna pro poutníky na Královské cestě), která pojme až stovku nocležníků. Vskutku se tady v průběhu staletí pohybovali jak prostí pocestní, tak korunované hlavy.

UbytovnaUbytovnu má v pronájmu soukromník a dva mladíci se náležitě starají o její chod. Hned při vstupu je třeba se přezout, hospedero uvede každého osobně k jeho palandě a předvede dobře vybavenou umývárnu. Po krátkém zdřímnutí v teple spacáku si tajně chystám z tekoucí horké vody kakaové osvěžení s několika sousty chleba a sýru. Jíst se tu nesmí, každou chvíli projde místností hospedero coby dohlížitel. Opravdové nasycení nás čeká až s večerem mezi sedmou a osmou hodinou, kdy se v nedaleké hospodě podává bohaté poutnické menu v ceně 8 až 10 Euro.

V pozdním odpolední se rozjasní a je dost času projít několikrát vesničkou křížem krážem. Nabílená stavení, mnohé z kotovic, několik kvetoucích ibišků, jabloně. Se zájmem prohlížím fresku namalovanou na vnější stěně naší albergue. Znavený poutník odpočívá u cesty, kde se zjevují černí běsi. Je to řádění přírodních živlů, ale jsou to často též neblahé myšlenky, s nimiž je třeba se poprat. Tenhle boj svede na Cestě snad každý poutník, ať je kteréhokoli vyznání. A že jsou to v naší době poutníci všech čtyř hlavních světových náboženství nám říkají symboly, zdobící poutníkovu mošnu: jeruzalémský kříž, muslimský půlměsíc, židovská hvězda a buddhistické óm. Všichni se tu potkávají, přátelí a rozumí si.

 

Foncebadón – služba a přátelství na Cestě

V RabanaluProtentokrát nás čekají hory, náročná a zároveň nejkrásnější etapa našeho putování. Pozvolné stoupání nás přivedlo do Rabanalu, vesničky ve výšce 1150m nad mořem. Ve středověku se tu shromažďovali poutníci, aby společně překonávali obtíže drsného počasí i úklady lapků. Je právě čas polední siesty, která se ve Španělsku protáhne až do odpoledních hodin. Hospoda i kostel jsou zavřené. Na nocleh je brzy a tak stoupáme výše do Foncebadónu, kde se nám dostane vřelého přivítání.

Zasněžené Leonské horyNejprve se ale kocháme pohledy na nedaleké Leónské hory s čepicemi bílého sněhu na vrcholech kolem dvou tisíc metrů. Ubytujeme se v Albergue Parroquial Domus Dei, kterou zřídilo v bývalém vesnickém kostele sdružení rakouských přátel Svatojakubské cesty spolu s přáteli z Ponferady. Dvaadvacet míst na palandách obsadili poutníci z Německa, Itálie, Španělska a my dva s manželem, stále ještě méně častí poutníci z Čech. Opozdilí návštěvníci najdou místo ke spaní na slamníku v kapli. Příspěvek činí, kdo co dá.

Společnost je tu velice přátelská, a tak společné večerní posezení je nasnadě. Zvláště když hostelero don José z jihošpanělské Cartageny dnes pořádá večeři u příležitosti ukončení své dobrovolné čtrnáctidenní služby poutníkům. Zítra už tohoto přívětivého nastávajícího penzistu přijde vystřídat jiný dobrovolník jako dočasný správce ubytovny. Italové pod vedením sbormistra Angela nacvičují z poutního zpěvníku děkovné písně. A nakonec nemůže chybět ani slavné Ó Sole mio! Přidávají se všichni, strženi italským temperamentem. Cože se přitom podávalo? Makaróny po italsku, jako předkrm zeleninový salát a místo dezertu brambory ve slupce pečené na kamnech, potom kousky lahodného melounu. Vše se zapíjí lehkým „pelegrínským“ vínem. Jak dobře nám všem bylo! Přípitky a děkovné modlitby pronášejí zástupci každé zúčastněné národnosti. I my přirozeně děkujeme hostiteli, děkujeme všem přítomným „pelegrínům“ a pro všechny vyprošujeme pokoj Boží – La paz por todos!

Cruz del FerroRáno se vstává s rozedněním, vždyť nás čeká přechod hor. Obloha je jasná, bez mráčku, nedaleké zasněžené vrcholky září svým jiskřivým svitem. Včerejší blátivé kaluže se lesknou zamrzlým škraloupem. Zostra vystupujeme k památnému mytickému kříži, zvanému Cruz de Ferro. Ční do daleka na kopci tvořeném hromadou kamení, které sem nanosili poutníci. V duchu pradávné tradice snad každý přiloží svůj kámen s prosbou o ochranu na své cestě. Kdo přinese třeba jen malinký kamínek až ze svého domova, zbaví se hříchu, který s sebou nese.

V bílých janovcíchZjara se horská krajina zdobí nejkrásněji. Rozkvetlé janovce, bílé i žluté, střídá fialový květ vřesovců protkaný trsy divoké levandule. Člověk si připadá jako v botanické zahradě, jejíž veškerou bohatost nedovede ani pojmenovat. Nejvyšší bod přechodu 1520m vyznačuje pocestným telekomunikační základna s vysokou konstrukcí. Nedaleký Manjarín, dnes opuštěnou vesničku, ohlašuje templářská vlajka - osmiboký červený kříž na bílém plátně. Za nepřízně počasí, když kraj zahalí mlha a přijde déšť či sníh, vyzvání zvonem poutníkům na přivítanou „poslední templář“, jak sám sebe nazývá horal Tomáš, strážce posledního stavení. Nikomu v tísni neodmítne skromný nocleh, ať je to třeba jen na zemi.

My vezmeme za vděk nabízenou teplou kávou se sušenkami, vždyť v dohledu není žádný bar, natož restaurace nebo obchod. Také informace vyčtená z vývěsní cedule potěší, do Santiaga zbývá 222km, jsme právě v polovině naší letošní plánované trasy. Pro dnešek nás čeká ještě dlouhý sestup do malebné Molinaseky se starobylými uličkami a moderně vybavenou ubytovnou. Ten však dá ještě zabrat nohám i zádům, obtíženým batohem se vším, co potřebuje poutník k životu. Kamenitý povrh cesty klouže a nohy se smekají. Smutný je pomník při cestě připomínající, že tu před několika lety přišel o život na horském kole německý poutník Heinrich Kraus. Štěstí je vrtkavé. Nám bylo dopřáno užít si třiadvaceti kilometrů přechodu hor.

 

Santiago de Compostela – modlitba díkůvzdání

Co díle je to již jen kousekOznačené kameny při cestě postupně začínají odměřovat zbývající kilometry pouti, je tu stý kilometr, padesátý, šestatřicátý,…a desátý ve vesnici Labacolla s protékající říčkou, v níž se poutníci vždy očisťovali. A konečně Monte Gozo, označovaný jako Kopec radosti. Zde odnepaměti trávili poutníci svou poslední noc, i když je to odtud ke katedrále sv. Jakuba jen 4,5km. V současnosti je to předměstí, kam jede městský autobus číslo 6. Je odtud vidět střed posvátného města a kdysi i věže katedrály, překrývané v naší době novou zástavbou. I my zde zůstáváme v ubytovně, tvořené několika bloky přízemních domků, kde je veškeré potřebné zařízení a kde může poutník pobýt za nevelký peníz i několik nocí. Na nejvyšším místě stojí mohutný památník, připomínající návštěvu papeže Jana Pavla II. Vedle něj se choulí malý kostelík sv. Marka, kde se denně, stejně jako v kostelech po celé zemi, slouží bohoslužby za poutníky.

S naší radostí se mísí únava a trochu bolesti, vždyť je to prvý větší odpočinek po 22dnech nepřetržitého putování. Muž si přidá ještě jeden den a já jdu objevovat pamětihodnosti Santiaga a také vyhledat ubytování v hostelu uvnitř starého města. Je dobré pobýt v těch památných zdech dva tři dny a vstřebat neopakovatelnou atmosféru kostelů, klášterů, paláců, obchůdků, kavárniček a hotelů. Zvláště s večerem, kdy se uličky vylidní a začnou vyzvánět zvony zvoucí k večerní službě Pánu a u kašen či na schodech vyhrávají potulní muzikanti na housle, flétny i dudy, je tu nejkrásněji. Jakási směs starobylosti a posvátnosti dopadne na město a jeho obyvatele.

KatedrálaBronzové škeble vsazené do dláždění ulice přivedou poutníka bezpečně od brány Porta do Camino ke katedrále s ostatky apoštola sv.Jakuba. Je to stavba velkolepá, vršená po staletí, ze tří stran ji obklopují tři rozlehlá náměstí, z nichž největší je Plaza de Obradorio. Mám štěstí, přicházím právě na začátek slavnostní mše u příležitosti mezinárodního kongresu lékařů, patologů, z celého světa. Bohoslužbě přisluhují rytíři svatého Jakuba, řádu s charakteristickými kříži ukončenými do podoby meče, který si vytknul za cíl ochranu všech, kteří jdou po svatojakubské cestě. Šest vybraných mužů rozhoupává pověstnou obří kadidelnici a roznáší voňavé obláčky posvátným prostorem. Je o něco menší než ta původní, jeden a půl metrová, která ve středověku vykuřovala kostel proti pachu a očisťovala od nákazy a nemocí poutníky bytující v postranních lodích svatyně.

Relikviář sv.JakubaPři večerní pobožnosti spolu se zástupci poutníků mám možnost postát a pomodlit se Otčenáš v kryptě u relikviáře s ostatky sv. Jakuba a jeho dvou žáků. Držíme se za ruce a potom pronášíme prosby za své národy, Evropu a celý svět. Chvíle nezapomenutelná, povznášející, plná dojetí. Pověst praví, že první křesťané přivezli tělo apoštola a mučedníka Jakuba na území dnešního Španělska z palestinské Jaffy lodí na útěku před židovskými pronásledovateli. Načas se tělo ztratilo, až podle záře, kterou ostatky vydávaly v místě uložení, bylo v 9. století opět nalezeno. Připadá mi, že ta zářivá energie se dá pociťovat dodnes. Nazítří se už ve dvou s mým mužem účastníme slavnostní nedělní bohoslužby v zaplněném chrámu. Pak zajdeme do kanceláře pro poutníky. Zde na základě razítek v poutnickém pase, ověřujících místa, kterými jsme prošli, dostáváme každý svůj dokument, zvaný Compostela, podepsaný sekretářem kapituly compostelské. Ještě po letech bude připomínat naše vítězství i strádání na dlouhé pouti, kde jsme poznávali mnoho přátel, ale především sami sebe.

 

Fisterra – cesta na konec světa 

Pro řadu poutníků končí jejich veliká Cesta ještě o necelých sto kilometrů dále ze Santiaga de Compostely směrem k východnímu pobřeží Španělska. Leží zde nejzazší výběžek pevniny, omývaný vodami Atlantického oceánu, nazývaný odnepaměti Konec světa. Pro našince je zajímavé, že až sem došlo také poselstvo krále Jiřího z Poděbrad, vyjednávající u evropských dvorů všeobecnou mírovou smlouvu. Dobrodružnou výpravu popsal její účastník Václav Šašek z Bířkova v cestopisném deníku Z Čech až na konec světa v roce 1465.

Není divu, že bychom rádi také toto místo navštívili. Zbývají nám dva dny a nikoliv pět, které bychom potřebovali na další pěší pouť, a tak stejně jako plno jiných pelegrínů, jak se poutníkům tady pošpanělsku říká, sedáme ráno v Santiagu do autobusu ve směru Fisterra. Polední siestu už trávíme v kouzelném městečku, které také svým názvem konec země připomíná. Všeobecný poklid ovládá malebnou zátočinu s malou písečnou pláží, řadou hotýlků a restaurací, kde se v bohatém výběru nabízí ryby i ostatní dary moře. Rybářské loďky hýří barvami a nad nimi se zvedají pozůstatky kamenné pevnosti, sloužící kdysi k ochraně proti pirátům. Při posezení na lavičce nám postarší námořník ukazuje bílý dům, kde před několika lety pobyl deset dnů president Havel.

Konec světaNa skutečný konec světa se dá dojít ještě o několik kilometrů dále po asfaltové cestě vinoucí se kamenitým pobřežím k mysu, vyznačenému charakteristickým majákem. Cesta je příjemná pro pěší i motorizované. Nejprve se poutník symbolicky rozloučí s posledním románským kostelíkem na evropské pevnině zasvěceným Panně Mari. Je tak starý, že kolem něho muselo projít i poselstvo krále Jiřího. Dál už se protentokrát snoubí modř oblohy se zářivou žlutí rozkvetlých janovců, které tu a tam zastíní větve zelených borovic. V zátočině se osvěžujeme vodou za studánky tryskající ze skal. Z dálky spatřujeme postavu v klobouku s poutnickou holí v ruce. Je to bronzová socha v životní velikosti, jejíž větru vzdorující tvář i šat dávají tušit, že tu není vždy tak hezky. Velký kříž na skalisku, za ním několik stánků se suvenýry a domek správce majáku ukazují na opravdový konec Cesty. Ještě jeden menší kříž na svahu a na něm odložená bota, plechový hrnek, poutnická hůl a škeble, kamínky ... To poutníci zde odkládají symboly starého člověka, neboť na pouti se podle prastaré tradice rodí člověk nový.

Pohlížím na skaliska, o které se pode mnou tříští vlny oceánu, v dálce se kymácí loďka u ostrůvku vystupujícího z moře a pak už nic, jen voda a voda, splývající na obzoru s oblohou. Kdysi prý tady stávalo pohanské obětiště, kde při rudém západu slunce lidé přinášeli oběti přírodním živlům. Končí se jedna cesta a začínáme přemýšlet o cestě nové. Taková už je přirozenost člověka.

(C) Alena Bímová

Tato stránka používá cookies. Vice info

Přihlášení