Na kole do Santiaga - Petr Hons

Přidáno: 27. 1. 2016 11:29:35 Počet shlédnutí: 2384

27 Leden 2016

Na kole z Moravských Budějovic do Santiaga

Před několika dny se z velké cyklistické cesty napříč kontinentem vrátil Ing. Petr Hons, autor cestopisů z minulých ročníků Horáckých novin. Zeptali jsme se na jeho zážitky a dojmy:

 

Co to vlastně je to Camíno Santiago de Compostela ?

Do Santiaga de Compostela se putuje už od 8. století ke hrobu apoštola Jakuba staršího. Legend o jeho hrobu je několik, dají se kdekoli najít, lze jim věřit více či méně.Tuto pouť ale za tisíc let už vykonalo miliony poutníků a nebyli to vždy věřící. V posledních letech dostává novou popularitu. Jde možná o spojení pouti s turistikou a sportem, ale to nic nemění na tom, že ročně se na Camíno vydají desítky tisíc poutníků. Většinou pěšky, ale cyklistů je taky dost, víc než desetina. Asi nejvíc se o ten rozmach zasloužil papež Jan Pavel II, který sám kus cestu šel. Od roku 1993 začala být roční čísla nad 10 000, ale za poslední roky se blíží k číslu 200 000 za rok. Uznává se 100 km pěšky či 200 km na kole, koni či oslu.Turisti z autobusů se neevidují, těch je ročně několik milionů. Jen od francouzského St. Jean-Pied-de-Port se na 780 km dlouhou trasu ročně vydává 20 tisíc poutníků. Každý má jiný důvod i způsob. No a já si vybral cestu na kole.

Z St. Jean-Pied-de-Port ?

Ne, to by bylo moc jednoduché. Vyjel jsem 21.4. z domova, z Moravských Budějovic. Plánoval jsem tu jízdu víc než rok. Prohlédl jsem mnoho stránek na Internetu, přečetl mnoho cestopisů poutníků. Mnoho. Chcete-li také, stačí zadat do vyhledávače třeba jen slovo Camíno. Jel jsem přes Šumavu, kus cesty kolem Dunaje, dál kolem Rýna. Pak po Via Lemovicens. To musím vysvětlit. Z celé Evropy míří do Santiage pramínky historických poutních cest. Ty frekventovanější mají své jméno. Poutníci ze severu většinou mířili ve Francii přes Vezelay, což jsem si vybral i já. Nejčastější cesta po Španělsku je označovaná jako Camíno France.

Ale dost už teorie. Jak probíhala ta Vaše pouť ? Kolik kilometrů jste najezdil, kde jste spal, co jste jedl ?

Když bych to měl říct jedním slovem – probíhala úžasně. Denně jsem jezdil s plnou dvacetikilovou zátěží kolem sta kilometrů. Přes Německo to bylo víc, později ve Španělských horách míň, ale na závěr jsem projel Rakouskem jak nůž máslem a předposlední den kdy už jsem opravdu, opravdu chvátal domů, jsem natočil těch kilometrů 191. Noclehy byly různé. V Německu bylo několik noclehů na faře. Fe Francii přišel ke slovu už více stan. A Španělsko je na proudy poutníků připraveno, jsou tam ubytovny, alberge, po celé trase. Všeobecně je Camino na Západě daleko známější a uznávanější než u nás, takže mezi nejhezčí noclehy mohu počítat ty u dobrých lidí. Oni skutečně považovali za čest, když mne mohli ubytovat či pohostit. Úplně nejúžasnější asi bylo, když mi dva manželé ve Francii nejprve autem ukazovali cestu přes město. Pak mne pozvali na nocleh domů. Když jsem namítl, že už za nimi tak rychle nedokážu jet, vyměnili jsme si role. Do 8 km vzdálené vsi jsem jel první a oni mne autem pomalu sledovali. Doma mi naházeli vše do pračky a sušky, takže po večeři už mi u postele viselo voňavé oblečení. S jídlem to bylo dost jednoduché. Nejraději jsem jedl v čekárně. Často jsem zamířil ke kostelu, tam odpočíval, jedl, psal, někdy dokonce i dřímal. Neměl jsem vůbec chuť sedět v restauracích, po očku hlídat kolo a čekat na obsluhu. Nešlo o peníze, spíš jsem se vcítíl do ducha pouti. Kupoval jsem si jogurty, chleba se sardinkami, zapíjel vodou. Ovšem jak začaly společné ubytovny, začaly také společné večery nad Menu pelerinos, včetně vína a zákusku většinou za 10 Euro.

Říkáte společné večery. S jakými poutníky jste se potkával, jak jste se dorozumívali ?

Poutníci jsou skutečně z celého světa. Od Japonska a Koreje přes Argentinu, Kanadu, Evropu. Nermá cenu ty národnosti vypočítávat. Všichni jdou za jedním cílem. Často jsem si kladl otázku PROČ ? Nedokázal jsem na ni odpovědět ani sám sobě. Pěší poutníci vycházejí většinou ještě za tmy, za chládku. Ujdou si 20 či 40 km podle svých sil a pak před ubytovnou ošetřují puchýře, perou a tak.Jen někteří jdou ve dvojicích, většinou jde každý sám. Svým tempem a hlavně se svými myšlenkami. Po cestě se zdraví, usmívají se pomáhají si. Patřil jsem sice mezi ně, ale připadal si jako pták. Letěl jsem okolo, ale usedl tam kde jsem potřeboval. Jenže potřeby i zájmy všech jsou podobné. Takže se domluví vždy každý s každým. Já svoji řeč často začínal takto: „ Yo pelerino. No spanish. No france. No english. Písl dojč. Mluvím česky (a zdvihl vlaječku na brašnách)“. No a divte se nebo ne, pak už jsme mluvili plyně dál. Jak ? To dodnes nevím.

 A co hory po cestě, jel jste přes Pyreneje.

Ony ty Pyreneje kde jsem jel nebyly tak strašné, ani vysoké. Stačilo zařadit jediný možný převod a tři hodiny neslízet z kola. To už bych se asi nepřinutil znovu usednout. Horší hory byly za Astorgou, sedlo přes 1500 m.n.m. s dost krutým stoupáním. Dost často jsem viděl obrovský kotel údolí, na obzoru větrné elektrárny a já věděl, že za dvě či čtyři hodiny k nim dorazím a otevře se mi další údolí. I jízda po Francii z tohoto pohledu není nic jednoduchého. Tam jsou kopečky sice nízké, ale v mnoha místech trvalé, nahoru dolů, zcela bez rovinky. Rozdíl je jen, jestli to nahoru je 500m či 5 km. A zase – jet v jižní Francii mezi borovými lesy po bývalých bažinách třicetikilometrovým naprosto přímým úsekem, to je požitek. Vůbec jízda po Francii je pro cyklisty velký zážitek. Mimo krásného úseku kolem řeky Le Doubs po perfektní cyklostezce Eurovelo 6 jsem jel na běžných silnicích a naprosto bez problému. Nemají německé Radwege. Místo nich je krajnice většiny silnic široká metr a půl, zvláštní pruh pro cyklisty ve městech a na kruhových objezdech, absolutní přednost na přechodech. Španělsko je trochu horší, ale opravdu jen trochu. Jenže tam už jsem dostával na auta alergii. Místy jsem své trekové kolo šetřil, ale kde to šlo, vydával jsem se po camínu. Jsou to historické cesty, za tisíc let vyšlapané. Někde je šotolina, někde i hrubší povrch, někde se i tlačí obtížně. Ale to odtržení od civilizace, výhledy na fantastickou krajinu, sounáležitost s pěšáky, to za trochu obtíží stálo.

A Váš cíl, kdy jste si jej splnil ?

Celou cestu jsem byl upnut na jeden cíl, Santiago. Nezajímaly mne turistické atrakce ani muzea. Na řádnou prohlídku toho co jsem viděl a vyfotil by nestačil rok. Jel jsem pomalu, potkával dobré lidi, koukal po krajině, přemýšlel o svém životě, psal si poznámky. To je smysl pouti, dojít na dno své duše. Po cestě jsem sice potichu, ale upřímně u každého kříže děkoval. Za spokojený život, za hodné děti i vnoučata, za fantastickou cestu. K tabuli SANTIAGO jsem bez jediného problému s kolem či tělem dorazil 32. den, po 3025 kilometrech. Tam ale camíno většinou nekončí, zbývá „třešnička na dortu“. Cesta na konec světa. Na Finisterru, mys, odkud už je vidět jen nekonečný Atlantik. Já tam taky dojel, ale vlastně od té tabule už jsem se cítil na cestě domů. Dovezl jsem si diplom ze Santiage i od moře. Ale dovezl jsem si i jistotu, že má rodina je to nejcennější, co mám.

Cesta domů byla letadlem ?

Ale kdepak. Já mám k letadlům, či spíš k letištím nějakou averzi. Projel jsem autobusem za noc do Barcelony, ale tam se už nedohodl na přepravě kola za hranice busem. Chvíli jsem sice čekal až otevřou přepážku trajektu do Italie, jenže pak mne zlákalo krásné počasí a opravdu exkluzivní pobřeží nad Barcelonou. Jel jsem podél něj na kole na sever, odpoledne nasedl na 4 španělské vlaky, pak na 2 francouzské vlaky a už potmě dojel do města Millau které bylo ve správném směru. Teprve ráno jsem zjistil, že další vlaky už ve správném směru nejezdí. Malomyslně jsem se vydal na východ údolím řeky Tarn. A úžasná panoramata téhle kajakářské řeky kde skoro nebydlí místní, mi postupně zvedaly náladu, takže vyskočení z údolí ze 400 m na 1000 m nebyl problém. Ve městě Mende nálada opět spadla. Na mapě vidím kolik takových údolí tam je. Úředník na zcela funkčním nádraží se všemi letáky mi flegmaticky sdělil, že tam už nejezdí nic. Prostě nic. Zvedla se, když jsem začal obcházet dodávky a kamiony závodníků Enduro. Ital mi po mých 3 slovech a 5 posuncích odpověděl : No problem, ale až další den. V 18,00 do Italie, v 01,00 jsme tam. Ten další den nebyl ztracený. 5 minut před příchodem biskupa jsem čirou náhodou usedl v místní katedrále a sledoval biřmování. Nedivte se těm kostelům. Já byl POUTNÍK !! A další den v 00,56 vystupuji po 700 km v Piacenze před nádražím. Ještě ten den mne 4 italské vlaky dopravily do Brenerského průsmyku, popojel jsem na na bicicletě za Insbruck a to už jsem byl skoro doma. Za další 3 dny Rakouskem až do Melku. Zbývala jen cesta přes Znojmo domů. Byl však takový protivítr, že i poslední den jsem dřel a dřel. Ve 3/4 na 7 večer 1. června už mne ale přesně po 6 týdnech a 4030 km ujetých na kole vítali v Moravských Budějovicích. CAMINO FINITO. Byla zrovna noc kostelů, takže jsem zašel poděkovat. Za cestu, zážitky, za návrat, i za to, že se mám ke komu vracet.

Dal jste si opravdu hezký dárek k 63. narozeninám. Dodatečně Vám gratuluji. Co byste radil těm kteří se rozhodnou Vaši cestu opakovat ?

Ta cesta se opakovat nedá. Každý má své camíno v srdci, každý si je vykoná po svém. Moje bylo místy opravdu hodně tvrdé a v mnohém vyjímečné, jedinečné. Pokud bych radil cyklistovi, řeknu : „Začni s kamarády od Pyrenejí, vezměte si horská kola a doprovodnou dodávku“. A potichu bych dodal : „A vezměte mne sebou ...“

Děkuji za rozhovor.

 

Tato stránka používá cookies. Vice info

Přihlášení