Je čas vánoční a já mimoděk bilancuji. Myslím, že je to pro mne zlomový rok, je mi 60let, nejsem mladá, ale stará se taky necítím, jen ty síly ubývají. Jsou Vánoce, přemýšlím, zda jsem všechny, které mám ráda, vhodně obdarovala. Já v posledních létech si dávám pravidelně dárek sama. Jdu si zajistit své místo na Svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela již čtvrtým rokem.
První rok s velkou nejistotou, že jsem se zbláznila. Nyní čím dál tím víc, a to je proč píšu v tento čas, se těším na souputníky, s kterými ten čas prožívám, na ty, které potkám, na čas, kde budu také sama se sebou, vracet se do svého nitra, objevovat sama sebe, radovat se z toho i plakat a opět se vracet mezi ty, kteří jdou pouť se mnou, kteří už mají v mém životě své nepostradatelné místo. A to je také dar, kterého si zvláště v tento čas velmi vážím. O Vánocích mi dochází energie z května, kterou jsem načerpala na cestě a začíná období těšení a očekávání.
Těžko popsatelné jsou prožitky z této cesty, čím déle jdu, tím je pro mě tato cesta méně výzvou. Je to dar, potěšení – byť někdy bolavé a s trápením, protože občas cesta není snadná – na který čekám celý rok. A pak je tu květen, já tiše našlapuji, začínám hladit svou mušli, která celý rok visí nad mým pracovním stolem, jdu pozdravit na balkon svou poutnickou hůl Duběnku, z jednoho pohádkového háje ve Francii a začínám být netrpělivá. Počítám dny, jsem jak malé dítě o Vánocích, které nedočkavě otvírá okénka ve svém adventním kalendáři. Každý rok 14 dní po 7 let. Co budu dělat až tam dojdu? Říkám si klid děvče, těch poutnických cest je víc, půjdeš další, když ti budou nohy sloužit a když ne, bude pro mě květen vždy začátkem cesty, na které budu buď fyzicky nebo duchem. A tak píšu, těším se, raduji se ze svého dárku a chci se s vámi o svou radost podělit.
Hezké Vánoce přeje Olga Jankovcová