Camino Portuges
uskutečněné 30.4.- 8. 5. 2009
Portugalskou cestou do Santiga de Compostely lze vyrazit z jižního Portugalska, Lisabonu, Fatimy nebo Porta. Odtud jsme vyjeli i my – na kolech.
Co jsme si zařídili předem?
Informace
Těch o portugalské cestě moc není, v češtině jen ty, že tato cesta existuje. V odkazech přikládáme proto i mapky, které se nám podařilo získat z Porta poštou. Více informací je o španělské části portugalské cesty na webu www.mundicamino.com .
Zapůjčení kol jsme domluvili u španělské společnosti Mundicamino. Na osm dní nás i s poštovným kola přišla asi na 200 Eur; zdarma přiložili průkazy poutníka – credencial de peregrino. Ty byly podle některých zdrojů dostupné i v katedrále v Portu, ale žádnou takovou nabídku jsme nenašli a i další poutníci měli jen španělské průkazy. Cestou jsme ale u jedné Holanďanky zahlédli portugalský průkaz, který má trochu jiný formát. Průkaz je nejen jeden z nevzácnějších suvenýrů z cesty, ale má velmi praktickou funkci: opravňuje k noclehům v ubytovnách podél camina (albegues), což v Galicii přijde na tři Eura za osobu. Navíc: na základě credencialu a razítek v něm, čímž dokladujete, že jste ušli posledních alespoň 100 km nebo ujeli na kole minimálně 200 Km, dostanete v cíli doklad o absolvování pouti.
Zajistili jsme si letenky; spojení z Prahy do Porta je s přestupem v Madridu a cena zpátečních letenek (Praha – Madrid – Porto, Santiago – Madrid – Praha) přišla na jaře 2009 dva poutníky asi na 10 000 Kč. Několikrát jsme přebalili zavazadla (dva batohy a dvě cyklistické tašky s upevněním na nosič), abychom se ujistili, že vše uvezeme a nebude nic podstatného chybět; jak už to bývá, až po návratu jsme si potvrdili, že člověk vystačí s ještě menším objemem věcí, než jsou tři trička, dvoje kalhoty, pláštěnka a troje ponožky. Prakticky toho potřebujete velmi málo, což patří k osvobozujícím půvabům celé cesty
První den (30. 4.)
Vyrazili jsme z Olomouce vlakem do Prahy, doputovali na Ruzyň a nasedli do letadla směr Madrid. Cesta na letiště jakoby předznamenala další naše kroky – hned v letištním autobuse k nám přilnula a dotazy zahrnovala jedna starší paní, poutnice z Klimkovic u Ostravy, která měla namířeno pro změnu do Lurd. (Upozornění: pokud využijete služeb ČD a zakoupíte si jízdenku až do Ruzyně, nemáte zaplacenu autobusovou jízdenku z Hlavního nádraží na letiště, ale do vesnice, a tak si musíte v autobuse připlatit.)
Na madridském letišti vládl lehký neklid a skrytá panika z prasečí chřipky se trochu nepříjemně dotkla i nás, zvlášť když jsme při korzování letištní halou omylem opustili odbavovací prostor a museli celý rituál podstoupit znovu. Mohli jsme si tak prohlédnout personál i cestující obalené rouškami a rukavicemi hned dvakrát.
Letiště v Portu se naproti tomu tvářilo, že prasečí chřipka se jeho fungování nijak nedotkla. Po rychlém odbavení jsme se metrem dopravili do centra města asi za dvacet minut (cca 1,5 Eura za osobu). Stanici si člověk najde v seznamu stanic, a zjistí tak i částku, za kterou si má koupit jízdenku.
Hned po výstupu z metra je Středoevropan okouzlen. Porto je ukázka živoucího spojení nádherně zašlé, nedbale elegantní secese s běžným každodenním světem obyvatel velkého přímořského města. Na každém kroku lákají a voní kávou a sladkým i slaným pečivem kavárničky na chodnících i oblíbená bacalao (treska), v oknech starodávných a mnohdy značně omšelých paláců visí prádlo. Auta, motorky a chodci míjejí bohatě zdobená nároží, jejichž původní velkolepost už trochu zastřel čas a vše trochu připomíná světskou slávu, polní trávu.
První ubytování v Portu (a poslední v Santiagu) jsme si předem zajistili přes internet: v Portu jsme bydleli za 40 Eur ve dvoulůžkovém pokoji v hotýlku/penzionu v centru, pět minut od metra, od katedrály i od mostu St. Luiz. Na tuhle adresu nám taky měla být dopravena kola – a opravdu tam na nás čekala, zabalená i s credencialy v balících. Paní majitelka i její manžel sice mluvili pouze portugalsky (šáve znamenalo totéž co španělsky l´áve, čili klíče), ale nějak se nám podařilo se na všem dohodnout, a tak jsme se mohli ještě k večeru znovu vydat na procházku tím úžasným městem – kolem mostu (i vysoko po něm), který sestrojili žáci G. Eiffela, kolem mohutné řeky se starobylými čluny, s etiketami jednotlivých odrůd portských vín, úzkými uličkami a náměstími s hospůdkami… Zjistili jsme při tom, že v levných hotýlcích i restauracích může být problém s jazykem (anglicky mluví mimo hlavní trasy poměrně málo lidí), takže minimální základy portugalštiny jsou jistě vhodné. Slušná večeře se dala pořídit za 6 – 8 Eur pro dva.
Druhý den (1. 5.)
Ranní procházka ještě téměř spícím městem bohatě nahradí chybějící snídani v hotelu: od rána jsou otevřené kavárničky s nabídkou sladké snídaně a lahodnou kávou – jejich vůně, chechtot racků a opět prádlo v oknech dodá pocit, že už sem trochu patříme.
Podle čistých credencialů se zdá, že dost poutníků začíná pouť právě v Portu. Značení cesty začíná ale dříve, asi ve Fatimě, protože z Porta je možno jít do Santiaga po žlutých šipkách a do Fatimy po modrých.
Před mší jsme s credencialem navštívili katedrálu a trochu ostýchavě (co se bude dít?) požádali o první razítka –„sellos“. Ale nebyli jsme sami, pár souputníků, na rozdíl od nás v řádných cyklistických dresech, už stálo u stolečku, kde byly k mání mapy, informace i startovní listina. A tak jsme se zapsali a do kolonky národnost jsme zmínili kromě českého i moravský původ (Španělé udávají jako původ region).
V jedenáct jsme vyrazili na mši. Byl všední den (1.5.) a lidí nebylo moc, čtení měly ženy. Knězi pomáhal u obětního stolu tentýž člověk, zřejmě kostelník, který před chvilkou razítkoval credencialy.
Po mši jsme sedli na kola a rozhodli se podle rady elektronických průvodců projet hustou zástavbu města metrem až do Povoa de Varzim. Cesta tam je trochu delší a dražší, ale zřejmě se vyplatí. Do metra je možné vzít kolo, přepravuje se v zadní části posledního vozu. Někteří pěší poutníci nám později potvrdili, že počátek cesty podél rušných cest byl opravdu nepříjemný. (Bližší informace o Portu i o metru a spojích jsou na stránkách www.metrodoporto.pt)
Z konečné metra je možné pokračovat podél pobřeží, nebo vnitrozemím přes Rates a Barcelos. Obě cesty se pak potkávají v hraničním městě Valence na řece Minho a jejich délka je přibližně stejná. Jako správní Středoevropané, kterým schází moře, jsme se rozhodli pro přímořskou trasu ve směru Viana do Castelo. (Druhým, a ne zcela nepodstatným důvodem, byl spolucestující v metru, oděný do kanad, flekaté bundy a piercingu, který se pídil po cestě na velkolepý hudební festival do Barcelos, takže jsme očekávali o tomto víkendu narváno v ubytovnách.)
Přestože byl protivítr, vyhnuli jsme se alespoň kopcům a ty, které byly před Viana do Castelo, byly vskutku stravitelné, stejně jako silnice. Ta byla místy sice poněkud frekventovaná, ale řidiči – navzdory tvrzení elektronických průvodců – ohleduplní. Kolem silnice jsme mohli nakupovat čerstvé výpěstky místních zemědělců, co hrdlo ráčí, jenom chtít.
Cestou má člověk občas možnost sjet k moři, někdy jsou upoutávky k návštěvě prehistorických památek – dolmen. My jsme neodolali v Sao Bartolomeu do Mar a udělali si přestávku odbočením k moři. Přilákal nás hlavně podmanivý pohled na vesnickou cestu, která jako rovná přímka mířila k pobřeží – a na jejím konci prostý kříž a mořské vlny. Vykoupat si v té bílé, jakkoli ledové pěně ušlapané nohy a zahledět se přes nedozírný obzor Atlantiku – i to patří k neočekávaným darům, které pouť nezištně přináší.
Cesta však přináší zážitky i méně příjemné, často zcela protikladné. Hned po několika kilometrech od prosluněných pobřežních kamenů, kde se již zvedá kopcovitý terén, praskla na jednom z kol přehazovačka a zasekla se do špic. A to tak, že zablokovala všechny jeho funkce. A tak stojíme uprostřed zapadlé vísky v kopci, kolem jen několik neuspořádaných domků a bohabojný klid siesty. Posléze se u nás zastaví dva rozšafní domorodci: pokuřujíce prohlížejí kolo a vážně pokyvují hlavami, jako že je to fakt problém. Teprve až se jich sejde několik podobných a teprve až si postupně a pomalu vymění všechny své dojmy nad nenadálou událostí v jejich domovině, nás ubezpečí, že široko daleko opravdu žádná opravna není a i kdyby byla, je zavřeno a dlouho bude – vždyť je pátek odpoledne a zítra sobota. Kupodivu se na nás jejich absolutní klid přenáší, a tak také jen tak postáváme a (děláme, že) přemýšlíme. Nakonec se jeden vesničan odváží, přiklekne a po chvíli přehazovačku ze špic vytáhne. Můžeme tedy dál, ale před Viana do Castelo, cestou často lemovanou nabízenými zemědělskými produkty, jsme dojeli v značně pomalejším tempu, neboť bez možnosti přehazování. Ale jak je člověk najednou vděčný, že se ta kola aspoň točí!
Těsně před Vianou jsme se ubytovali v motelu Postilhão u cesty po pravé straně (naproti benzínky). Motel leží na Svatojakubské cestě, jak napovídaly žluté a modré šipky. Za 42 eur jsme se ubytovali v pěkném a čistém bungalovu se snídaní a s možností parkování aut i kol. Večeřet jsme mohli přímo v motelu nebo pár set metrů dál v pizzerii nebo v grilu. Cenově to je jedno, po zkušenosti lze doporučit spíše hotel. Vybrali jsme si třetí možnost a kromě grilovaných žebírek, vína (vinho verde) a klobásek ochutnali opět i trochu místního společenského koloritu. Jako jediní jsme tam evidentně přišli povečeřet, ostatní spíš popít, ale hlavně popovídat. Třeba i s dětmi nebo s manželkou, ta ale odchází většinou dříve, neboť mlčky posedět nebo diskutovat je třeba ještě déle.
3. den (2. 5.)
Po bohaté snídani spěcháme hledat opravnu kol. Kupodivu ji nacházíme nedaleko motelu, hned vedle naší včerejší večeře. A ještě jednou kupodivu: ačkoli je sobota ráno a teprve kolem deváté, elegantní majitel a opravář v jedné osobě skutečně přichází. Dokonce má na skladě i zvedák na kola a i podle ostatního zařízení je zřejmé, že je schopen opravit leccos – od invalidních vozíků, přes kola až po motorky. Nejdříve si ale ověří, že budeme ochotni zaplatit 17.5 eur za novou přehazovačku a 2,5 za práci.
Do města je to ještě asi 2 km přes most, po kterém přejíždíme řeku Lima. Viana do Castelo je příjemné město (cestou jsme znovu registrovali žluté i modré šipky), se spoustou kaváren, zákoutí a laviček, kde už jsou opět usazeni místní senioři, kibicující okolní dění. Razítko jsme tentokrát nesehnali v katedrále, ale v turistické kanceláři společně s mapkou severního Portugalska. Na malebném renesančním náměstí začínají ožívat svátky tresky.
Z Viany vede na sever poměrně rušná cesta, ale asi 5 km se dá jet souběžně po klikatější betonové cestě („cyklostezce“) vlevo od hlavní silnice. Pokračovali jsme dále podél pobřeží směr Caminha a ve Vila Praia de Ancora jsme sjeli z hlavní cesty opět k moři. Tentokrát je to nádherná nekonečná pláž s jemným pískem u ústí malé říčky a kamenným molem a momentálně i vysokým příbojem. Připadáme si jako v lázních, zas zouváme boty a z písku a vody sajeme novou energii. Lido s hospůdkami nás naláká na malé sousto a pak už pokračujeme podél příboje dál – vyhneme se tak kopci, nakolik km dokonce po velmi pěkně, téměř exkluzivně upravené cyklostezce. Ta se po chvíli mění v obyčejnou, ale stále ještě příjemnou „polňačku“, na níž znovu objevujeme poutnické žluté šipky – jsme opět na poutní cestě. Kousek dál cesta odbočuje pod železniční trať, za chvilku je značená studna s pitnou vodou, za níž se mění na „asfaltku“, která míří až do Caminha.
Bohužel je to ale opět „něco za něco“: cestou na témž kole praská nosič, a je tedy třeba přepřahat. Do Caminha tedy dojíždíme s batohy na zádech.
Opět pěkné město, které jsme zastihli v rušném sobotním odpoledni (že by nějaký další svátek?). Za řekou Minho už je vidět Španělsko s pobřežními horami. Je jistě možné přejet řeku lodí a pokračovat podél Španělského pobřeží. My jsme přejeli širokou řeku Couru po mostě a pokračovali po portugalském břehu Minha do Vila Nova de Cerveira. Místy jsme využili poutnickou trasu, ale pokud se nejedná o asfalt, je to fajn cesta spíše pro pěší – okolní lesy a háje krásně voní v horkém jarním vzduchu.
Do Vila Nova de Cerveira sjíždíme sešupem z mírného kopečka. Poutače u cesty se zmiňují o městu kultury. Je zde pěkný kostelík sv. Cypriána, který byl v sobotu večer plný a s krásně zpívající ženskou scholou.
Razítko jsme ale dostali opět v turistické kanceláři kousek od kostela. Tam jsme se konečně také dověděli, proč jsou dveře, okna či vrátka domů, které cestou míjíme, ozdobené větvičkami se žlutými květy: je to portugalská alternativa našich májek.
U náměstí stojí za prohlídku luxusní hotel zbudovaný z původního hradu, který byl ale v dobu naší návštěvy mimo provoz. Ubytovali jsme se asi 10 minut od náměstí směrem na Valence za 35 Eur v snad nejčistším hotýlku se snídaní, paráda. Večer jsme si dopřáli skvělou večeři a vinho verde (tinto i branco) na rohu krásného náměstíčka, kde večerní – a snad i sváteční – život tepe v klasickém jižním rytmu prozření ze slunečného dne.
4. den (3. 5.)
Na polední nedělní mši v narvaném kostele zve postupně se zrychlující rytmus zvonů – čím blíže ke dvanácté, tím rychlejší bim bam, a tedy i naše kroky. Opět nádherná ženská schola a při podávání rukou – navzdory všem obavám z prasečí chřipky – všeobecné objímání a líbánÍ, hlavně děti obíhají veškeré příbuzenstvo babiček a tetiček. (V kostele byl Igor poprvé nejvyšší chlap).
Ještě letmá prohlídka zmíněného hotýlku na hradbách a už vzhůru po portugalském břehu do Valence. Město jsme prolítli a těšili se na první poutnickou ubytovnu v Tui.
Podle itineráře a vyjádření pěších poutníků jsou ubytovny na portugalské straně v Rates a pak ještě jedna téměř před hranicemi. Nejsou ale tak levné a Portugalci camino nepropagují tak výrazně, jako Španělé.
Přes Minho z Valence do Tui vede most v prvním patře silniční a v druhém jako železniční trať. Od řeky je krásný pohled na obě města.
Vyplatí se využít turistického značení a vyšplhat k úžasné katedrále. Ubytovna je umístěna hned za rohem – projde se kolem policie po levé straně a pak asi padesát metrů po pravé straně. Otevírá se v pět. Je zde k mání množství příruček a map. Za tři Eura stejně jako v celé Galícii je možno dopřát si klidný nocleh s teplou sprchou, čistým záchodem a sušárnou. Dostanete jednorázové prostěradlo a návlek na polštář. Zavírá se v deset, zhasíná o půl jedenácté.
Večeříme v malé hospůdce na hlavní cestě v centru. Hostinský říká, že žádný svátek není, že je to tady pořád. Dvě starší dámy zastavují pomalou chůzí dopravu, míří ke stolečku na drink. Všichni jsou v pohodě, řidiči nepospíchají, netroubí. Město je příjemné, měli jsme možnost se setkat s místní lidovou produkcí. Na Galícii a keltské kořeny jsou zde docela zatíženi.
V albergue nás spalo jen šest. Italský starší manželský pár, dva Němci a my. Bohužel do rána nějaký křikloun obcházel ubytovnu v pravidelných intervalech.
5. den (4.5.)
Východ slunce je nádherný, vítr hvízdá v okenicích, ranní atmosféra je dokonalá.
Ráno jsme pojedli bocadillo a kafe, nosič sdrátovali v jednom autoservisu „na ksicht“ a začali jsme hledat camino se šipkami. Chtěli jsme zkusit poutnickou trasu. Vede po starých úzkých mostech mezi poli a vinicemi. Krása. Sello a pivo v baru u cesty. Docela jsou podél cesty na poutníky nebo spíše často turisty nachystaní. Před námi je Porrino. Kolem cesty přibývá poutníků-turistů. Doplnili jsme zásoby vody a chleba v samošce a dále směr Mos.
Zde předháníme pěší italský pár, který nás ráno trochu zahanbil svým včasným startem. Posilňují se pomerančem, trochu klábosíme. Docela to stoupá. Doplňujeme vodu u místní studánky. Idylka portugalských rovin je za námi. Pěších poutníků je trochu víc. Ztrácíme poutnickou cestu a z kopce sjíždíme do Redondely.
Opět samoška a ubytovna ve starém, pěkně opraveném domě v centru. Kombinace kámen, sklo, kov, dřevo. Máme štěstí, je po jedné hodině, pařák teprve bude vrcholit a ubytovna je prázdná. Dáváme sprchu a pereme „spoďáry“ tohoto dne. A ve dveřích jsou Italové! Asi mají křídla. V návštěvních knihách je dost záznamů od Korejců, poznáváme ivrit, čeština nechybí, ale je značně ojedinělá.
Po siestě vyrážíme do ulic. Je pondělí, a ve městě se prý proto nevaří. Po chlebech od rána to chce něco teplého do žaludku. Jeden dobrák nabízí poutnické menu za 7 Euro, ale jídlo má. Je dobré a k pití víno. Kafe vypouštíme. Večer v osm neuvěřitelně blesková mše v kostelíku nad ubytovnou, pak víno, čaj a troje tapas v čajovně vedle ubytovny. Skvělá hudba.
Ubytovna se zatím stihla zaplnit, trvá neuvěřitelná čistota a absence puchu. Jen ti Belgičani hrozně chrápou… Některých poutníků, především pěších, je nám líto. Mají puchýře na nohách, které si mažou různými mastmi a olepují ještě ráno náplastmi. Jeden z nich ráno při opouštění ubytovny ještě výrazně kulhá.
6. den (5.5.)
Vyrážíme zpočátku po značkách, stoupání a cesty jsou opět spíše pro pěší, s koly dost zápasíme. Do Pontevedry dojíždíme po asfaltce. Ptáme se na cestu k místním pamětihodnostem a chceme razítko. Paní si myslí, že něco vyhraje (snad doufá ve skrytou kameru?) a pantomimicky hraje vodotrysky, cestu kolem obchodňáku (šlape po účtu z obchodu), což chápeme a oceňujeme až později.
Je to velké město, má pěkné kostely, na ubytovnu je brzo a navíc očekáváme večer nával. Téměř jako všude, je zase nějaký svátek. Koná se sraz základek z Galicie. Dětičky odlišené podle svých škol barvou čepiček kráčejí v zástupu po ulicích, chňapou Velenu za bundu a volají „pelegrina, pelegrina!“.
Postupně na cestě poznáváme, že paní, které jsme se ptali na cestu, tančila dobře, že jsme byli pouze natvrdlí – skutečně totiž procházíme kolem fontány a obchoďáku až k poutnickému kostelu.
Ve městě je opět nějaká slavnost, zkoušíme navštívit místní monumentos megaliticos, ale museli bychom dost arriva a to se nám v horku nechce.
Pokračujeme dále směr Briallos. Vedle cesty před Portas vlevo se nachází mezi poli malá moderní ubytovna. Několik postarších Španělů si chystá špagety a narážejí víno. Dáma s razítkem prý přijde v pět a zkasíruje nás. Prý si máme najít vhodnou postel a dát si sprchu. Ve vesnici je malý obchod na zvonek s trvanlivými potravinami – suchary, pivo apod. Ke krabicovému vínu se nechceme snížit. Kousek dál po hlavní cestě je benzínka, kde se člověk nají a napije. Dáváme víno a tapas a s dobrou náladou se vracíme do Briallos. Nad kopci je u hřbitova malý kostelík. Přichází jedna farnice s kytkami a zdraví nás, po ní mladý padre, kapucín. Zve nás do kostela k nahlédnutí. Pak dochází dalších pár farníků a začíná večerní zkouška místní scholy. Ryzí amatéři, ale vícehlas se daří sladit. Prý zpívají latinsky. Paráda, odměňujeme je potleskem a míříme do našeho dnešního útočiště. Kromě Španělů je zde Dánka a Němec. Prohodíme pár vět a na kutě. Malá ubytovna s oddělenými ložnicemi je takřka plná.
7.den (6.5.)
Ráno je chladno, za pár minut jsme v Caldas de Reis. Teplá voda ve fontáně hřeje nohy v sandálech. Jedna místní žena vodu pije a tvrdí, že je pitná. Ochutnáváme s obavami a je to možná důvod mírných problémů druhý den. Vzpomínáme, že vypadala poněkud posedle…
Městečko je po ránu tiché, prý nemá albergue a i na kafe je hodně brzo. Pokračujeme mezi háji a vinicemi, zdravíme se s postaršími Španěly, známými z ubytovny, které jsme dohnali.
Poutnická cesta po několika kilometrech kříží státní cestu. Je zde poutač na malou kavárničku a sello. Jako první dáváme kafe a bocadillo s výborným sýrem. Španělé nás znovu dohánějí, objednávají panáka – chupito, a přicházejí další poutníci, známí z ubytovny a je zde docela sranda. Jeden ze Španělů dostává sello od mladé poutnice na pleš. Po chvilce se loučíme, my po asfaltu, ostatní, všichni pěší, do kopce po kamenité cestě. Pokračujeme na Padrón.
Pěkné malé městečko, v ubytovně se zrovna uklízí, dostáváme sello. Protože je místní svátek, vše je zavřené a albergue otevírá až ve čtyři. Pěší tady mají v hlavní sezóně přednost a cyklisté se ubytovávají až o půl osmé.
Sledujeme místní procesí s bubny a dudami, které zní téměř skotsky. Krátce se bavíme se starší Němkou, která se narodila u Carlsbadu a byla odsunuta. Mluví sice anglicky, začíná nám to ale „přeskakovat“ do němčiny. Shodneme se na přání, aby už žádná válka nebyla.
Začíná být horko a tak míříme do poslední avizované ubytovny na Portugalském caminu, Teo nebo taky Rua de Francos. Ubytovna je moderní, zdá se poprvé kapánek nevětraná.
Na dveřích je telefonický kontakt a zpráva, že klíče jsou v baru 200 m dál. Vyzvedáme klíče, dopřáváme si sprchu a jdeme si dáchnout. Správce přichází v pět, dává sellos a bere 3 Eura. Po hodině přichází osamocená Holanďanka, se kterou trávíme u vína celý večer a meleme o všem možném.
Vedle ubytovny, která je prakticky na samotě, je již zmíněný bar nevalné kvality. Kousek dále vlevo za kostelíkem je chic restaurace, která otevírá v osm. Vpravo pak u hlavní cesty dva bary za sebou. V tom druhém prý vaří, to ale zjišťujeme až ráno.
Krásné, klidné místo.
8. den (7.5.)
Do Santiaga máme asi 12 kilometrů a je to do kopce. Přesto kupodivu, snad touhou po dosažení kýženého cíle, se cedule s názvem města objevuje neuvěřitelně brzy a je to nevyslovitelně úlevný i povznášející pocit zároveň.
Nacházíme hostel Nebraska, který podle interiéru měl svůj vrchol před 40 lety, ale je v centru a katedrála za oknem na dosah ruky. Vracíme kola a procházíme městem. Zpočátku nezaujme. Je velké a člověka uvolněného poutí trochu šokuje obvyklým shonem našeho století a nezájmem tázaných domorodců. Centrum ale má své kouzlo, pochopitelně i monumentální katedrála, kde trávíme čas nejen prohlídkou nádherné výzdoby, ale i v zadumání – třeba u sochy sv. Jakuba.
V poutnické kanceláři dostáváme certifikát o absolvování cesty a hrdě si jej odnášíme jako nejhezčí suvenýr.
9.den (8.5.)
Protože jeden z nás zaznamenal buďto důsledky požití vody v Caldas či závan swine flu či pouze úlevu ze zdárného konce pouti, a potřebuje, zdá se, plných 24 hodin spánku, vydává se na poutnickou bohoslužbu jen ten druhý. A je to působivé, až rozjařivé vidět všechny ty souputníky shromážděné kolem sebe pod klenbou staletí, kteří sem ve své většině dorazili podobnými cestami. A i přes poněkud majestátní pojetí mše, s mohutným liturgickým průvodem, lze najít chvilku pro osobní usebrání a slova díků.
10. den (9.5.)
Ráno jede autobus na letiště v 6.30 z Rúa Do Doutor Teixeiro za 2,5 Eura, cesta trvá asi půl hodiny. Cestou na autobus potkáváme místní bujarou mládež vracející se z večírků, někdy milou, někdy lehce agresivní, jako všude jinde. Mají různé kostýmy, vypadá to na „poslední zvonění“. Ale i to je součást Cesty…